Meditace - rozjímání

Tato modlitba se někdy označuje jako "vnitřní modlitba"

Je to především hledání

Rozjímání (meditace) je především hledání. Duch se snaží pochopit, proč a jak vést křesťanský život, aby přilnul a kladně odpověděl k tomu, co Pán žádá. Vyžaduje to pozornost, kterou je obtížné ukáznit. Obyčejně si člověk pomáhá nějakou knihou a křesťané jich mají sdostatek: Písmo svaté, zvláště evangelium, svaté obrazy, liturgické texty příslušného dne nebo údobí, spisy duchovních Otců, základní díla spirituality, velká kniha stvoření a dějin, které jsou stránkou Božího „dneška“.Rozjímat o tom, co se čte, znamená ztotožnit se s čteným. Zde se otevírá jiná kniha, totiž kniha života. Přechází se od myšlenek ke skutečnosti. Podle toho, jak mnoho pokory a víry člověk má, objevuje v oné knize hnutí, která hýbají srdcem a která může rozlišovat.
Jde o to konat pravdu, aby člověk došel ke světlu: „Pane, co chceš, abych učinil?“Metody rozjímání jsou tak různé, jak různí jsou duchovní učitelé. Křesťan má pravidelně rozjímat, jinak se podobá prvním třem půdám z podobenství o rozsévači. Avšak metoda je pouze průvodce; důležité je postupovat s Duchem svatým po jediné cestě modlitby, kterou je Ježíš Kristus.Rozjímání uvádí v činnost myšlení, představivost, city a touhu. Toto probuzení ducha je nutné, abychom prohloubili pravdy víry, podnítili obrácení srdce a posílili vůli následovat Krista. Křesťanská modlitba se přednostně zaměřuje na rozjímání „tajemství Krista“, jak při lectio divina (božské čtení), tak při růženci. Tento způsob uvažování v modlitbě má velkou hodnotu, ale křesťanská modlitba má směřovat mnohem dál: k poznání lásky Pána Ježíše, ke spojení s ním.  (KKC 2705-2708)

 

 Vnitřní modlitba není nic jiného než styk přátelství, časté přebývání o samotě s tím, od něhož víme, že nás miluje.(sv. Terezie od Ježíše, Život 8,5)

 Abychom se odevzdali Bohu plnému lásky, musíme se ho naučit znát jako toho, kdo miluje. Jedině tak se nám může zjevit.(podle Edith Stein) 

 

Pro osobní vztah s Bohem je důležitá také modlitba vnitřní, rozjímavá. Modlitba je bytím v přítomnosti živého Boha, spočinutím pod jeho milujícím pohledem, časem pravdy, poznáním sebe, sdílením srdce, vyjitím ze svého omezeného já..., ale také bitevním polem, cestou pouští, zkouškou vytrvalosti, obnažením ran, rozhodnutím k víře a naději... Především je ale iniciativou Boha, který je „stravujícím ohněm“ a jehož touhou je zjevit nám důstojnost naší duše, v níž je jeho podoba otištěna. Jeho osobní láska sklánějící se ke každému člověku je vždy výzvou k osobní odpovědi lásky. Proto kolik je lidských životů, tolik je cest a výrazů modlitby. Výchozí skutečností rozjímavé modlitby je fakt, že Bůh je přítomen v člověku, konkrétně Kristus, vtělené Slovo, jemuž není cizí nic opravdu lidského. On se rozhodl z lásky se spojit s člověkem natolik, že se jím stal. Přijetím lidského údělu a smrti vynesl člověka do lůna božství Nejsvětější Trojice. Kdo jej následuje ve svém životě přijetím toho, co přijal On, nachází ve spojení s ním nový život. Jsou-li tato tajemství křesťanské víry předmětem četby a meditace, díky pravidelné osobní modlitbě jakoby sestupují stále víc z hlavy do srdce a umožňují Bohu, aby nás přetvořil zevnitř natolik, nakolik to jen naše svobodná vůle dovolí. Úskalí života modlitby pochopitelně vyžadují pomoc duchovního vedení někoho zkušeného. Jak řekl svatý Jan od Kříže: „Málo si cení své duše ten, kdo ji svěřuje jen sám sobě.“ (Upraveno podle: vnitřní modlitba )

 

Jeden možný postup jak meditovat nad biblickým textem

1. Stanovím si, že nyní budu určitou dobu věnovat meditaci.

Zaujmu tělesný postoj, který napomáhá mému vnitřnímu ztišení. Nechám za sebou všechen shon všedního dne. Ničím se nezabývám, nepracuji, dýchám klidně.
Uvědomím si, že právě teď, jak zde sedím, na mě Bůh s láskou pohlíží a dává mi život. Pokud je to pro mě nyní obtížné uvědomit si moji přítomnost tady a teď, zvolím si některé z uvědomovacích cvičení, které mi mohou pomoci intenzivněji prožívat vědomí Boží přítomnosti.Dvě cvičení, která mohou pomoci v této fázi modlitby:Uvědomění si tělesných vjemů:Posadíme se vzpřímeně na židli či na meditační stoličku. Naše páteř má být vzpřímená, ne však křečovitě napjatá. Naše chodidla vnímají dotyk se zemí, ruce spočívají volně na stehnech, nebo z nich můžeme utvořit misku: levá dlaň spočívá v pravé, palce obou rukou se lehce dotýkají. Zrak necháme spočinout na zemi zhruba metr před sebou.
Pokusíme se navázat kontakt s vjemy v různých částech svého těla. Od chodidel postupujeme vzhůru a snažíme se uvědomit si pocity, které jsme schopni zaregistrovat v té které jednotlivé části těla od nohou, rukou, bederní oblasti, hrudníku, celé páteře až po hlavu a obličej. Cítíme-li v některém místě napětí, není třeba, abychom ho vědomě uvolňovali, pouze si je na chvíli uvědomíme. Nakonec se pokusíme uvědomit si celkovou pozici svého těla, jeho dotyk se zemí, s podložkou, židlí či stoličkou, na které spočíváme.
Pocítíme-li nutkání se pohnout, změnit polohu, stačí si ho opět jen uvědomit a pokud to je možné, setrvat v klidu. I v případě, že nutkání podlehneme a pohneme se, vrátíme se pak zpět k vnímání pocitů v jednotlivých částech těla.
Pokusme se uvědomit si, jak je dobré tady být. Nemuset nic dělat, jen být.
Zpozorujeme-li, že se dostavuje rozptýlení a naše myšlenky, fantazie, vzpomínky nás odvádí pryč, pokusme se opět si jen uvědomit: že právě myslím, že se vrhám za vzpomínkou na nějakou událost ze dne, která mne zasáhla, že už zase plánuji a vytvářím si obraz situací, jak by se mohly odehrát a nechávám se tím odvádět od prožívání přítomnosti. Naše myšlenky, emoce, vzpomínky jsou důležité a něco nám sdělují. Nejde o to, abychom je při meditaci potlačovali, nejde však ani o to, abychom je v dané chvíli podrobně analyzovali a každou z nich slepě následovali. Vždy, když zpozorujeme, že se necháváme unášet svým myšlenkovým či afektivním světem, uvědomíme si to a vrátíme se k našemu prostému cvičení ve vnímání skutečnosti tady a teď.Tomuto cvičení je vždy dobré věnovat několik minut na začátku meditace.Uvědomění si dechu:Nejprve si na několik minut uvědomujeme své tělesné vjemy jako v předchozím cvičení. Přejdeme k uvědomění si vlastního dýchání: pokusíme se vnímat vzduch vstupující a vystupující z našich nozder.
Nemáme svůj dech jakýmkoliv způsobem ovlivňovat, prohlubovat či zklidňovat, nejde o dechové cvičení. Stačí, když si svůj dech uvědomíme. Může nám pomoci, když si na začátku stanovíme, že si nenecháme ujít ani jediný vdech a výdech. Kdykoli nás něco vyruší, vrátíme se zpět k vnímání svého dechu.
Dech je náš veliký přítel. Také Boží přítomnost si můžeme uvědomovat skrze svůj dech. Jako variantu tohoto cvičení si při každém výdechu můžeme představovat, jak vydechujeme všechny své negativní pocity a strachy a s výdechem do sebe vdechujeme něco z oné štědré a Bohem nezištně rozdílené Boží energie, moci a přítomnosti.
Dech je jednou z nejdůležitějších „věcí“, kterými nás Bůh vybavil do života. Dech je vůbec znamením života: dokud dýchám, žiji. Pokusme se tedy čas od času prožít vděčnost za tento dar, za dar života, který se dechem obnovuje. Mám-li pocit, že jsem se do jisté míry ztišil, pokusím se formulovat vlastními slovy asi takovouto přípravnou modlitbu:Bože, ty jsi nekonečně větší a zcela jiný než si dovedu představit, předstupuji před tebe zde přítomného a přeji si, abys ve mně působil. Dopřej, abych nastávající čas meditace mohl prožít tak dobře, jak je to jen možné, abych v něm byl přítomen svým nitrem, city i myšlenkami. Tvůj svatý Duch ať mne uvádí do hloubky tajemství tvé lásky, abych stále více čerpal z plnosti života, kterou nám nabízíš ve svém vzkříšeném Synu.

2. Četba a rozjímání

Pomalu a opakovaně pročítám zvolený text a zastavím se u místa, verše, které mne zvláště oslovují. Mohu se najít v určité postavě, jde-li o příběh, či v jediném verši nebo slovu. Jestliže ve mně nějaká pasáž vyvolala bolest, radost, zlost nebo útěchu, uvědomím si tyto pocity a dovolím sám sobě, abych je opravdu prožil. Prožiji je do hloubky a předložím je Bohu.
Když jsem určitý úsek textu „vychutnal“, vytěžil z něj, co bylo možné, pokračuji v četbě.Na rozdíl od jiných (právě tak adekvátních) přístupů k biblickému textu, v meditaci jde o to, aby se co nejlépe setrvalo u jednoho výroku, obrazu, či scény. „Neboť nenasycuje a neuspokojuje duši, jestliže mnoho ví, nýbrž pociťuje-li a zakouší věci vnitřně“ (Ignác, DC 2). Nesetrváme-li, pak se to, co jsme právě objevili, ztratí v houšti neklidných myšlenek a těkavých dojmů.

3. Kontemplace

Dobrá meditace často vyústí v přirozený dialog s Bohem. Není řečeno, že tento dialog má zapotřebí mnoha slov – tak jako mezi přáteli je někdy prosté gesto, pohled atd. mnohem důvěrnějším a účinnějším vyjádřením pochopení, existujícího vztahu, i ve vztahu s Bohem je možné komunikovat beze slov.Je důležité vědomě uzavřít dobu meditace. Na závěr pozvolna opustím meditační postoj, meditaci mohu ukončit krátkým úklonem a slovně formulovanou modlitbou (např. Otčenáš) nebo jiným navyklým způsobem.

4. Ohlédnutí

Bezprostředně po každé meditaci se doporučuje na nějakou dobu (asi čtvrt hodiny) přehlédnout zpětně čas strávený meditací a uvědomit si, co se během něj odehrálo. Pokusme se přesněji vnímat, které pocity, vhledy, myšlenky, otázky nebo které touhy se projevily. Uvědomme si jasněji vlastní stav: Co ve mně vyvolala meditace jako celek? Co mnou pohnulo? Může být užitečné zachytit tento zpětný pohled písemně v krátkých poznámkách.„Hledejte ve čtení a naleznete v meditaci,tlučte v modlitbě a bude vám otevřeno v kontemplaci.“
Quido II., Scala paradisi (Převzato z: cestanahoru )

 

 

 

 

 

 

 

 

Štítky: meditace, vnitřní modlitba, modlitba, lectio divina, vztah, způsoby, formy modlitby

Nejčtenější články za 30 dní

10.6.2017
Bůh v trojici jediný

27.5.2017
Kdo jsi, Světlo?

4.6.2017
Přijď ó Duchu přesvatý




Sdílet na Facebook
Sdílet na TwitterSdílet na LinkedInPoslat odkaz emailemVytisknout tuto stránku

RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Web o křesťanské modlitbě 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.