Jeden v Trojici

         

Bůh v Trojici

 „Toto je však katolická víra, že uctíváme jednoho Boha v Trojici a Trojici v jednotě, aniž bychom směšovali osoby či rozlučovali podstatu: jiná je totiž osoba Otce, jiná Syna, jiná Ducha svatého; jediné je však božství, rovná sláva a stejná věčná velebnost  Otce a Syna a Ducha svatého.“ (KKC 266)

Tajemství Nejsvětější Trojice je hlavní tajemství víry a křesťanského života. Je to tajemství Boha, jaký je sám o sobě. Toto tajemství je tedy zdrojem všech ostatních tajemství víry; je světlem, které je osvěcuje. Je to nejzákladnější a nejpodstatnější učení v „hierarchii pravd“ víry. „Celé dějiny spásy nejsou ničím jiným než dějinami různých cest a prostředků, kterými jediný a pravý Bůh: Otec, Syn a Duch svatý, se zjevuje, smiřuje a spojuje se sebou lidi, kteří se odvracejí od hříchu.“ (KKC 234)

Trojice je tajemství víry v nejvlastnějším slova smyslu, jedno „z tajemství skrytých v Bohu, které nelze poznat, není-li zjeveno Bohem“. Bůh zanechal nepochybně stopy svého trojjediného bytí v díle stvoření a ve svém zjevení v průběhu Starého zákona. Avšak hlubina jeho bytí jako Nejsvětější Trojice je nepřístupným tajemstvím pro pouhý rozum, stejně jako pro víru Izraele před vtělením Božího Syna a sesláním Ducha svatého. ( KKC 237)

Trojice je jedna. Nevyznáváme tři bohy, nýbrž jednoho Boha ve třech osobách: „soupodstatnou Trojici“. Božské osoby se nedělí o jediné božství, nýbrž každá z nich je úplně celý Bůh: „Otec je všechno to, co je Syn, Syn všechno to, co je Otec, Otec a Syn všechno to, co je Duch svatý, totiž jediný Bůh, podle své přirozenosti.“ „Každá ze tří osob je onou skutečností, totiž podstatou, bytností nebo božskou přirozeností.“  Božské osoby jsou od sebe skutečně odlišné. „Bůh je jediný, ale ne osamocený.“ „Otec“, „Syn“ a „Duch svatý“ nejsou pouhá jména, označující způsoby božského bytí, nýbrž osoby skutečně odlišné: „Syn není Otec, Otec není Syn a Duch svatý není Otec nebo Syn.“ Liší se od sebe navzájem vztahy svého původu: „Je to Otec, který plodí, Syn, který je plozen, Duch svatý, který vychází.“ Božská jednota je trojjediná. Božské osoby jsou ve vzájemném vztahu. Skutečná, vzájemná odlišnost božských osob, protože božskou jednotu nedělí, spočívá výhradně ve vzájemných vztazích: „Ve jménech osob, která vyjadřují vztah, se Otec vztahuje k Synovi, Syn k Otci, Duch svatý k oběma; nicméně, mluvíme-li z hlediska vztahu o těchto třech osobách, přece věříme v jedinou přirozenost či podstatu“. Vždyť v nich „je všechno jedno tam, kde není žádný protiklad vztahů“. „Pro tuto jednotu je Otec celý v Synovi, celý v Duchu svatém; Syn je celý v Otci, celý v Duchu svatém; Duch svatý je celý v Otci, celý v Synovi.“ (KKC 253-255)

Učení o Nejsvětější Trojici bylo od počátku kořenem živé víry církve, hlavně skrze křest, křestní formuli ( Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého). Podobné formulace se již objevují v spisech apoštolů, jako např. tento pozdrav, který opakuje kněz při mše svaté: „Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství svatého Ducha, s vámi se všemi“ (2 Kor 13,13).  Církev se během prvních staletí snažila mnohem jasněji formulovat svou víru v trojjediného Boha, ať již proto, aby prohloubila své chápání víry, nebo aby víru bránila proti názorům, které ji překrucovaly. To bylo úkolem prvních koncilů, kterým pomáhalo teologické bádání církevních otců a které se opíraly o smysl křesťanského lidu pro víru. (srov. KKC 249 -250)

Církev v roce 325 na prvním ekumenickém koncilu v Niceji vyhlásila, že Syn je „soupodstatný“ s Otcem, to znamená, že je s ním jeden Bůh. Druhý ekumenický koncil, shromážděný v roce 381 v Cařihradě, uchoval tento výraz ve své formulaci nicejského vyznání víry a vyznal „jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem“.  ( srov. KKC 242)

Apoštolskou víru o Duchu definoval 2. ekumenický koncil v roce 381 v Cařihradě: „Věříme v Ducha svatého, Pána a dárce života, který vychází z Otce.“ Tím církev uznává Otce za „zdroj a původ veškerého božství“. Nicméně věčný původ Ducha svatého je spojen s věčným původem Synovým: „Duch svatý, který je třetí osobou Trojice, je Bůh, jeden a rovný Otci i Synu, téže podstaty a také téže přirozenosti ? Proto se neříká, že je pouze Duchem Otce, nýbrž že je zároveň Duchem Otce i Syna.“ Krédo cařihradského koncilu vyznává: „S Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován.“ (KKC 245)

 

Další texty k tomuto tématu naleznete zde: http://www.buh.cz/Trojjediny-Buh

Nejčtenější články za 30 dní

25.7.2017
Odříkávat modlitby nestačí

8.8.2017
Modlitba důvěry

15.8.2017
Kdo je maličký, ať přijde ke mně




Sdílet na Facebook
Sdílet na TwitterSdílet na LinkedInPoslat odkaz emailemVytisknout tuto stránku

RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Web o křesťanské modlitbě 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.