Kateřina Lachmanová

PhLic. Kateřina Lachmanová, ThD. (* 1964) je teoložkou a psycholožkou, autorkou duchovní literatury, věnuje se přednáškové činnosti. Dlouhodobě působila na Pastoračním středisku při Arcibiskupství pražském, v současnosti pracuje jako šéfredaktorka pro Karmelitánského nakladatelství.

Co pro vás osobně znamená modlitba?

Možnost být s Bohem vědomě, ať už slovy nebo beze slov. Možnost žít a rozvíjet tento vztah, čerpat z něj.

Jak a kdy jste s osobní modlitbou začínala? Jak se vaše modlitbaod té doby změnila, existují nějaké zásadní mezníky v jejím vývoji?

Modlívali jsme se od dětství večer společně v rodině, ale vysloveně osobní modlitbu si pamatuji až v dospívání. Moje modlitba se měnila vícekrát, vždy hlavně v souvislosti s nějakým mým „přiobrácením“, ale stále se mění… Asi kolem dvaceti let mi na čas velmi pomohla rozjímavá modlitba Otčenáše a Kréda, později objev modlitby beze slov, tichého přebývání v Boží přítomnosti (zvláště při adoraci). V charismatickém prostředí byla a je pro mne důležitá spolešná modlitba chval a uctívání, ale i modlitba s Božím slovem (lectio divina), osobní i společná. Některé problémy mých blízkých mi v mládí zase daly objevit rozměr přímluvné modlitby, kterou dnes vnímám jako velmi důležitou.

Měla jste někdy s modlitbou problémy? Jaké?

Asi jako každý člověk. Zamlada to byl i pocit nudy, související hloavně s tím, že vztah s Bohem byl dost chabý, vlastně jsem ho neznala – být jenom s Ním nějaký delší čas bylo dost „na sílu“, proto jsem měla tendenci „pomodlit se“, aby bylo splněno… Teď bývá někdy těžké, když je člověk pracovně rozjetý, zastavit svůj „řešitelský“ program, tu vířivku, která mi v hlavě pracuje téměř neustále. Tedy problém usebrat se a vzít Boha na vědomí, žít v jeho přítomnosti. Někdy musím silou vůle překonávat ten podvědomý pocit všech činorodých lidí, že všechno je důležitější než modlitba, že nejdřív musím zvládnout všechno ostatní a na modlitbu „až co zbyde“. Také mi v obdobích větší zahlcenosti dělá problém liturgická modlitba včetně mše svaté – opravdu ji prožít, vstoupit do ní celým srdcem, nenechat ji jen plynout kolem uší.

Kdo nebo co Vás na cestě modlitby zásadně ovlivnil(o), nebo inspiroval(o)?

K probuzení této dimenze modlitby mi v dospívání pomohly krátké letní pobyty u řeholních sester, později asi nejvíc všechny možné podněty z prostředí charismatické obnovy, která klade velký důraz na osobní vztah s Bohem, a proto i na modlitbu a Boží slovo. Čas od času si ale ráda přečtu něco o modlitbě od někoho zkušeného na duchovní cestě (naposledy třeba Rady k modlitbě od Matty el-Meskina nebo Knihu života Terezie od Ježíše) vždycky tam najdu pro sebe důležitý impuls.

Co byste doporučila člověku, který se chce začít modlit, a neví, jak na to?

Nebát se použít nějakou knížku o modlitbě pro začátečníky, kde najde základní „kuchařku“ a některé praktické rady. Ale úplně nejdůležitější je fakt začít. Tak jako se nelze naučit plavat nebo hrát na kytaru jen z příruček, tak i modlitbě se naučí člověk hlavně modlením. Ale je tu jedna dobrá zpráva: Modlitba je vztah a Bůh jako první vyvíjí iniciativu se k nám přiblížit. Obzvlášť v počátcích duchovního života jemu záleží daleko víc než nám na tom, aby se „navázalo spojení“ – a na to můžeme směle spoléhat. Máme-li touhu učit se modlit, On nás svým Duchem povede.  

Jaká vidíte úskalí nebo nebezpečí v modlitebním životě? Může být modlitba i špatná?

Samozřejmě ano.  Největší úskalí dnešní doby je pokoušet se žít své křesťanství úplně bez modlitby nebo se omezit jen na modlitbu společnou, třeba v rámci mše svaté. Tím člověk riskuje, že úplně „ztratí signál“. Kvalita modlitby se také odvíjí od naší představy o Bohu: čím více je zkarikovaná, tím zdeformovanější bude i náš křesťanský život a samozřejmě i modlitba.

Modlitba a normální život – jak to jde skloubit? Co si počít s biblickou výzvou: „Bez ustání se modlete“ ?

Když pominu zvláštní charisma ustavičné modlitby, o němž svědčí východní otcové, tak jde o to, abychom se naučili žít vždy a všude před Boží tváří, v Boží přítomnosti. To neznamená modlit se od rána do večera růženec nebo jinou slovná modlitbu, při určitých zaměstnáních to naprosto nejde. Svatá Terezie říká, že máme „nosit Ježíše“ všude s sebou, povídat si s Ním o všem, jakmile je mysl volná… To v začátcích, později už jde navázat spojení jen vnitřním pohledem víry, ale jakkoli to vypadá snadné, pro naši smyslovost nám to není přirozené, musíme se to učit. Ale otevírá nám to doslova život v jiných dimenzích.

Pro mnoho lidí, co se chtějí pravidelně modlit, je problém najít si na modlitbu čas. Jak to řešíte Vy a co byste doporučila ostatním?

Někdy se radí dát si malinké předsevzetí, třeba pět minut denně, a na tom trvat… Moje cesta šla jinudy, motivace pouhým apelem na náboženskou povinnost u mě nikdy moc dlouho nefungovala. Impulsem pro hledání kvalitního času na modlitbu byly pro mě třeba víkendové nebo týdenní exercicie, kdy jsem měla větší prostor pobýt s Bohem vědomě, a tím „okusit a vidět, jak je Pán dobrý“… Potom člověk začne hledat Jeho tvář, kterou už vírou zahlédl, ale zase ztratil, touží být s Pánem i ve své všednodennosti. Myslím si, že najít si čas na modlitbu není tolik problém time-managementu, ale osobního obrácení, které člověku v důsledku přeskládá hodnoty, někdy dost radikálně.