Překážky a úskalí na cestě modlitby

Hlavní stránka / O modlitbě / Problémy s modlitbou / Překážky a úskalí na cestě modlitby


Mylné pojetí modlitby

V boji o modlitbu musíme čelit, v sobě i kolem sebe, mylnému pojetí modlitby. Někteří v ní vidí pouhý psychologický proces, jiní úsilí o soustředění, aby se dosáhlo prázdnoty v mysli. Leckdo ji omezuje na obřadní zvyky nebo slova. V podvědomí mnoha křesťanů je modlitba činností neslučitelnou se vším, co mají na práci: nemají na ni čas. Ti, kteří hledají Boha prostřednictvím modlitby, rychle malomyslní, protože nevědí, že modlitba pochází také od Ducha svatého, a ne pouze od nich. (KKC 2726)
 

Musíme také čelit některým způsobům myšlení „tohoto světa“; nejsme-li bdělí, zjednají si k nám přístup názory, jako např.: pravda je prý jen to, co se dá ověřit rozumem a vědou (modlit se je však tajemství, které překračuje naše vědomí i podvědomí); hodnotu má jen výroba a výkonnost (modlitba je neproduktivní, a tedy neužitečná); smyslnost a pohodlí jako měřítka pravdy, dobra a krásy (modlitba naopak jako „láska ke Kráse“ [filokalia] je zaujata slávou živého a pravého Boha); jako reakce na horečnou činnost je modlitba představována jako útěk před světem (křesťanská modlitba však není odchodem z dějin ani rozchodem se životem). (KKC 2727)
 

Nejčastější a také nejskrytější pokušení je náš nedostatek víry. Neprojevuje se nějakou otevřenou nevěrou, ale spíše tím, že dáváme v praxi přednost nějaké jiné činnosti. Sotva se začneme modlit, napadne nás tisíc prací a starostí, které se zdají naléhavé a vnucují se jako přednostní. Je to opět chvíle pravdy, v níž se ukazuje, čemu dává srdce přednost. Někdy se uchylujeme k Pánu jako k poslednímu útočišti: ale věříme tomu opravdu? Někdy si bereme Pána za spojence, ale v srdci máme ještě domýšlivost. Náš nedostatek víry nám v každém případě dává najevo, že ještě nemáme pokorné srdce: „Beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5). (KKC 2732)
 

Vždyť ani nevíme, jak a za co se máme modlit

Při modlitbě nevystupuji z dějin a nestahuji se do soukromého koutečku svého vlastního štěstí; správná modlitba postupně člověka vnitřně očišťuje doté míry, že je způsobilý setkat se s Bohem, a proto také s člověkem. V modlitbě se musí člověk naučit, o co vůbec má při modlitbě prosit – co je hodné Boha. Musí se naučit, že se nemůže modlit v neprospěch svého bližního. Musí se naučit, že nesmí prosit za povrchní a pohodlné věci, které si právě v tom okamžiku přeje – klamné malé naděje, které ho od Boha odvádějí. Musí své touhy a naděje očišťovat. Musí se zbavit svých skrytých lží, jimiž sám sebe klame: Bůh je prohlédne a člověk je pak Bohem konfrontován, je nucen k pravému sebepoznání. „Kdo však pozná každé pochybení? Očisť mě od chyb, jež jsou mi skryty,“ modlí se žalmista (19[18],13). Neuznání viny a iluze neviny mě samy osobě neospravedlní ani nepřinesou vykoupení, neboť jsem vinen za otupělost svého svědomí a neschopnost v sobě rozpoznat zlo.
Pokud by nebylo Boha, pak bych se snad mohl k podobným lžím uchýlit, vždyť není nikoho, kdo by mi mohl odpustit, kdo by mi byl pravou mírou. Jenže setkání s Bohem mé svědomí probouzí, a tak mě zbavuje klamného sebeospravedlnění, svědomí již není jen pouhým odzrcadlením mě samého a mých vrstevníků, kteří mě ovlivňují, ale dostává schopnost naslouchat dobru samému. Aby modlitba mohla rozvinout tuto očistnou sílu, musí být na jedné straně zcela osobní: mé já se v ní setkává s Bohem, s živým Bohem. Na druhé straně ale musí být stále vedena a osvětlována velkými modlitbami církve a svatých, liturgickou modlitbou, v níž nás Pán stále učí správně se modlit. (…)Při modlení se musí propojovat společenský i osobní prvek modlitby. A tak my můžeme promlouvat k Bohu a Bůh promlouvá k nám. Přitom jsme postupně očišťováni, a tak jsme způsobilí pro Boha a připraveni ke službě lidem. Jsme připraveni na velkou naději a stáváme se tak služebníky naděje pro druhé: naděje v křesťanském slova smyslu je vždy také nadějí, kterou chováme pro druhé. Naděje je činná, v ní zápasíme o to, aby věci neskončily „zvráceným způsobem“. Je činnou také v tom smyslu, že necháváme svět otevřený pro Boha. Jen tak naděje může zůstat skutečně lidskou. (Benedikt XVI., Spe salvi, Paulínky)
 

Práce a činnost pro Boha nejsou modlitbou

Komukoliv se může stát, že v době modlitby zvoní telefon, ženě v domácnosti pláče dítě nebo přijde nečekaná návštěva, a z modlitby není nic. Takovou situaci je třeba v klidu přijmout, „opustit Boha pro Boha“ a věnovat se bližnímu. To ovšem neznamená, že lze trvale osobní modlitbu nahradit službou a prací. V tomto ohledu se oblíbená hesla jako „ já se modlím životem“ nebo „ modlím se vším , co dělám“ ukazují jako poněkud zrádná. Výsledkem by mohlo být, že se nakonec nebudu modlit vůbec. Tím bude pochopitelně trpět, kromě mé duše a vztahu k Bohu, i jakékoli mé dílo, vztahy k druhým lidem atd. Jistě, může být pravda, že oslavuji Boha vším, co konám. Ale do jaké míry ho oslavuji, to velmi závisí na tom, jaká je moje osobní modlitba, můj vztah s Bohem. Práce, služba, modlitba i odpočinek, jsou-li na svém místě, mají zcela jistě před Bohem svou hodnotu. Ale bude asi méně zavádějící nazývat práci prací, službu službou, modlitbu modlitbou a odpočinek odpočinkem, jak zdůrazňuje F.Ruiz (OCD): „Jisté pojmy a nepatřičné ekvivalenty mají za následek matení myslí a nešvary v praxi. Blíženecká láska není modlitba. Na tom musíme trvat z úcty k evangeliu a k podstatě věcí. Ani evangelium nám neříká, že se máme modlit k církvi nebo k bratřím.(…) Apoštolát není přímo modlitbou, jakkoli modlitba má i rozměr apoštolátu. …práce a činnost pro Boha nejsou modlitbou… Jde o různé věci a splňují rozdílné funkce.(F.Ruiz Salvador, Caminos del Espiritu, s.341). (K. Lachmanová, Dvojí tvář lenosti, KNA)

 

Naše představy o modlitbě

Velká část našeho utrpení pochází z toho, že klademe odpor. Je zcela ohromující, jaká změna může nastat u nemocného člověk, který se smířil se skutečností, že zemře. Tak je tomu také v modlitbě. Bojujeme-li proti vyprahlosti, je modlitba nesmírně únavná. Modlitba by zdravého člověka neměla unavovat. Modlitba je naopak odpočinek, mír, osvěžení. Tak jako tělo po spánku je i duch po modlitbě odpočinutý, občerstvený, zotavený... Účelem je nikoli své síly napínat, nýbrž je vypínat. Z takové modlitby nás tudíž nikdy nemusí bolet hlava. Dělat povyk dovedeme, avšak ticho – to »dělat« nedokážeme, pouze je můžeme vytvářet tím, že povyk potlačíme anebo mu aspoň nedopřáváme sluchu.

Nepochybně se pokaždé nepodaří dosáhnout hlubokého vnitřního klidu. Modlitba je závislá na tolika faktorech: na počasí, trávení, spánku, druhu práce, věrnosti svým úkolům, a pak ovšem na milosti Boží, která má svůj podíl na všech těchto faktorech. Může se stát, že modlitba nepozůstává z ničeho jiného než z ustavičného střídání mezi rozptýleností a z pokusů se z rozptýlenosti vymanit. Co v tomto případě dělat? Nic jiného, než trpělivě, znovu a znovu se navracet k Bohu, padesátkrát či stokrát během chvíle modlitby. Co může být lepší než pokaždé si zvolit Boha před vším ostatním? Při takové modlitbě třeba nedocílíme hluboké usebrání a koncem modlitby možná cítíme sami se sebou krajní nespokojenost, ale co na tom! Modlíme se kvůli sobě samým či kvůli Bohu? Naším přáním nemá být modlit se podle předem stanoveného vzoru, nýbrž modlit se máme tak, jak v přítomném okamžiku dovedeme.

Stížnost, kterou často slýcháme: »Já už se nedovedu modlit« nemá žádný skutečný podklad. Proč něco takového říkáme? Protože bychom se chtěli modlit určitým způsobem, avšak takovým, jaký po nás právě teď Bůh nevyžaduje. Chtěli bychom vzlétnout do větší výšky, než kam nás křídla donesou. Modlitba, o níž sníme, se v přítomném okamžiku vznáší pro nás příliš vysoko. Uznat svou neschopnost se modlit a smířit se s tím, je v dané chvíli nejlepším způsobem, jak se modlit. Musíme se spokojit s tím, že se necítíme spokojeni. Kdo se toto naučil, naučil se správně se modlit a také se umí modlit vždycky. (Wilfrid Stinissen, Cesta vnitřní modlitby, KNA, převzato z : modlím se kvůli sobě či kvůli Bohu?

 

 Chybné vnitřní postoje při (přímluvné) modlitbě

   „Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám si před vámi oči. Ať se modlíte sebevíc, neslyším“ (Iz 1,15).

Na Boží lásku k člověku se můžeme plně spolehnout, a to i v situaci, která se nevyvíjí přesně tak, jak bychom si přáli, podle našich představ o dobru pro daného člověka. Říká se, že Bůh nám buď dá, oč ho prosíme, nebo něco lepšího. Ale z různých důvodů nám chybí důvěra v Boží moc a dobrotu, neboli důvěra, že jeho vůle pro nás chce jen dobro. Někdy právě proto, že máme příliš konkrétní představu o tom, jak má vypadat vyslyšení našich modliteb, a velmi těžko si dokážeme představit, že dobro by se mohlo skrývat i v jiné variantě. Nedojde-li naše modlitba vyslyšení podle našich představ, hrozí, že místo sepjatých rukou budeme k Bohu zvedat zaťaté pěsti. A nebudeme první, u nichž domnělou víru, naději a lásku vystřídala hořkost, a to čistě proto, že Pán Bůh „nezafungoval, jak by měl“. Jindy nám nechybí odvaha ani horlivost v modlitbě, ale do srdce se nám vkrádají pohanské postoje, které našeho Boha degradují na pohanskou modlu. Taková modlitba bývá vlastně pokusem nějak s Bohem manipulovat a je z velké části znehodnocena právě vnitřním postojem toho, kdo se přimlouvá.
Může se také stát, že se díky intenzivní přímluvné modlitbě za druhé nepozorovaně dostaneme do postoje vnitřní nadřazenosti nad těmi, za které se modlíme; i taková modlitba se těžko pozvedne až k Bohu, bude se plazit při zemi jako kouř z Kainovy oběti, která se Hospodinu nelíbila. Totéž můžeme čekat, když pozvedáme k Bohu ruce v modlitbě, a přitom máme srdce zatížené neodpuštěním nebo přímo nenávistí vůči komukoli z lidí. Neodpuštění je jednou  z nejčastějších překážek působení přímluvné modlitby. Zrovna tak ale naší modlitbě nepřidá, pokud jsme se uvelebili ve světobolném postoji trpitelství a pod záminkou soucitu s tvorstvem se ploužíme světem s výrazem, jako bychom nesli celou jeho tíhu na svých bedrech. 
(K.Lachmanová, Síla přímluvné modlitby, KNA)

 

Mimořádné stavy a prožitky při modlitbě, vidění, zjevení

 Duch svatý také pomáhá odhalit skutečnou podstatu vidění (božskou, lidskou nebo ďábelskou), extází a jiných oslnivých zkušeností, které se mohou při modlitbě objevit. Nejlepší je pokorně se svěřit duchovnímu otci a nechat si poradit. Pokud žádného nenajdeme, rozhodně naléhavě prosme Pána, aby nás osvítil. Adam to se zakázaným ovocem neudělal. Abychom neupadli od duchovního klamu, takové stavy především nevyhledávejme a přijímejme je pouze s krajní opatrností. (podle knihy Spiritualita starce Silvána, Maxime Egger, KNA, 2012)


Proto ten, kdo by se chtěl nyní Boha na něco ptát nebo by chtěl nějaké vidění nebo zjevení, nejenže by dělal hloupost, ale křivdil by Bohu tím, že neupírá své oči zcela na Krista, aniž by chtěl něco jiného nebo nového. Proto by mu Bůh mohl odpovědět tak, že by mu řekl: „Jestliže jsem ti již řekl všechno ve svém Slově, kterým je můj Syn, a nemám jiné, co ti mohu nyní odpovědět nebo zjevit víc, než to? Upři své oči pouze na něj, neboť v něm jsem ti všechno řekl a zjevil a v něm najdeš dokonce víc, než co žádáš a po čem toužíš. Neboť ty prosíš o promlouvání a zjevení, která jsou částečná, a jestliže upřeš oči na něj, najdeš to vcelku; neboť on je celé mé promlouvání a odpověď, celé mé vidění a celé mé zjevení. A to jsem vám již řekl, odpověděl, projevil a zjevil, když jsem vám jej dal jako bratra, společníka a učitele, cenu a odměnu. Neboť od onoho dne, kdy jsem na něj sestoupil se svým Duchem na hoře Tábor a řekl (Mt 17,5): Hic est Filius meus dilectus, in quo mihi bene complacui, ipsum audite, totiž: Toto je můj milovaný Syn, v němž se mi zalíbilo, toho poslouchejte; už jsem přestal se všemi těmi způsoby poučování a odpovídání a svěřil jsem to jemu. Poslouchejte jeho, neboť já už nemám, co bych vám o víře zjevoval, ani další věci, které bych odhaloval. Neboť, jestliže jsem dříve něco říkal, bylo to proto, že jsem sliboval Krista; a jestliže se mě ptali, byly to [otázky] směřující k prosbě o Krista a k naději v něho, v němž měli nalézt všechno dobré, jak nás o tom nyní poučuje celá nauka evangelistů a apoštolů. Avšak nyní ten, kdo by se mě ptal oním způsobem a chtěl by, abych k němu mluvil nebo mu něco zjevoval, jako by mě určitým způsobem znovu žádal o Krista a o více víry a nedostávalo by se mu jí, ač již byla dána v Kristu. A tak by velmi křivdil mému milovanému Synu, neboť nejenže by mu v tom chyběla víra, ale nutil by jej znovu se vtělit a projít někdejším životem a smrtí. Nenalezneš, oč bys mě mohl prosit nebo po jakých mých zjeveních a viděních bys mohl zatoužit. Dobře se na něj dívej, neboť tam, v něm, najdeš učiněné a dané toto všechno, a mnohem víc. (Výstup na horu Karmel, Sv. Jan od Kříže, KNA).
Více k  tématu soukromých zjevení viz: o soukromých zjeveních

 

 

Štítky: problémy s modlitbou, čas, modlitba, pocit, pohanský přístup k modlitbě, představa, tajemství, víra

Nejčtenější články za 30 dní

10.6.2017
Bůh v trojici jediný

27.5.2017
Kdo jsi, Světlo?

4.6.2017
Přijď ó Duchu přesvatý




Sdílet na Facebook
Sdílet na TwitterSdílet na LinkedInPoslat odkaz emailemVytisknout tuto stránku

RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Web o křesťanské modlitbě 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.