Když se člověk uzavře do sebe a je přesvědčen, že si všechno v životě pěkně zařídil a že si plně vystačí s tím, co má, je ve velice nebezpečném stavu. Naplňuje ho sebeuspokojení, a právě to ho uzavírá. Nic víc už nechce. Aby člověk mohl dospět k Bohu, musí být naplněn touhou. Tato podmínka je nesmírně důležitá. Dnešní člověk si příliš neví rady s tím, po čem má vlastně toužit. Svět mu nabízí tisíce nápadů, ale třeba ho přece jen jednou napadne, že auto zase není až tak podstatná věc. A v tu chvíli musí začít hledat.

 

Po čem toužím?


 Jakožto věřící katolík, který chodí pravidelně v neděli do kostela, se musí sám sebe ptát, po čem že to skutečně touží. Možná pak po nějaké době zjistí, že touží po Bohu. Pán Bůh si přeje být vytoužený a dává člověku milost touhy být dobrým manželem či manželkou, být dobrým zaměstnancem nebo šéfovou, být dobrým otcem nebo matkou, ale především mu dává touhu po sobě samém. Je to možné proto, že Bůh je velkorysý, ačkoli lidé o tom příliš nepřemýšlejí. Jdou do kostela, a nemyslí na Boha. Se mnou to bylo také tak. Nevěděl jsem, co je to mše svatá, jenom jsem věděl, že na ní musím být. I kdyby nevím co, musím tam být. Co to je mše svatá, to věděli kněží, ale ti se o své znalosti nedělili s obyčejnými věřícími.

Každý by měl sám pro sebe zjistit, jestli ve svém životě skutečně touží po Bohu. Mezi všemi ostatními tužbami, třeba po tom zmíněném autě, bychom měli objevit své spojení s Bohem a začít je rozvíjet. Prosme Pána Boha, aby se ta touha prohlubovala a aby nás stále hlouběji uspokojovala v našem řeholním nebo rodinném životě. Poněvadž Pán Bůh se sám stal pokrmem, zjevně si přeje, abychom po něm hladověli.

 

Hlad po Bohu


Prožíval jsem mocný hlad po eucharistii. Pán Bůh si přeje, abychom po něm toužili a aby byl milován, a zřejmě proto do nás vkládá hlad po sobě. Ten si na počátku třeba ani nemusíme uvědomovat, ale on o sobě dává postupně stále více znát. Mladí z farnosti, kterou jsem vedl, říkávali, že když není eucharistie, je nějak prázdno. Jedna dívka mi vyprávěla, že chtěla jít na mši svatou, ale přišla za ní kamarádka, zapovídaly se a ona nakonec nikam nešla. A pocítila prázdnotu. Je nesmírně důležité, že člověk zakouší ten podivný nedostatek. Může to znamenat počátek rozvoje hlubšího vnitřního života.

 

Má pouze formální modlitba smysl?

Jsou dvě cesty, jak se obracet k Bohu – buď se naučit již existující modlitby, nebo se modlit spontánně. Nedokáže-li se však někdo modlit spontánně, je lepší, aby se modlil formálně, tedy alespoň ústy, než aby se nemodlil vůbec. Před svým obrácením jsem chodil na mši svatou velice formálně, ale vlastní vinou, až na jedinou výjimku jsem nedělní mši svatou nikdy nevynechal. Dělal jsem to, jak řečeno, velice formálně – všichni chodili do kostela, já proto také. Přestože to bylo povrchní, něco mě u Pána Boha velice pevně drželo. I to pouze formální se totiž může stát v určitém okamžiku živým. Když ale chybí dokonce i to, už nezbývá žádná brázda, do níž by se mohlo zasít. 

 

Upraveno podle knihy
Joachima Badeniho Modlitba? No problem!
kterou vydalo KNA