Díkůčinění vyplývá ze struktury lidské osoby. Člověk dostává život i vše, co jej tvoří. Díkůčinění je akceptací života. V řečtině výraz „díkůčinění“ pochází ze slov eu (velmi, dobře) a charidzomai (činit dobro), nebo charis (to, co působí radost). „Děkovat někomu“ tedy znamená působit mu potěšení, velkou radost. Díkůčinění samo pramení ze zkušenosti opravdové radosti a potěšení ze života. Nedostatek díkůčinění v životě člověka svědčí o nedostatku životní radosti. Komu se nechce žít, ten za život neděkuje.

 

Ve zpytování svědomí se ptáme, zda jsme nalezli opravdovou radost a nejhlubší potěšení ze života

Slova „já jsem se na svět nevnucoval“, jsou plná hořkosti, používaná ve chvílích hlubokého životního zklamání. Nikdo z nás nerozhodoval o vlastním životě. V těchto slovech však chybí radost a díkůčinění za život, a právě proto zní tak velice smutně a bolestně. V prvním bodu zpytování svědomí se ptáme, zda jsme nalezli opravdovou radost a nejhlubší potěšení ze života, protože pozitivní vztah k vlastnímu životu a jeho plná akceptace je základem každého životního projevu: života tělesného, společenského, rodinného, života práce, intelektuálního, citového a také života duchovního. Duchovní život, nejvyšší projev lidského života, je místem integrace a sjednocení všech projevů – „zdrojů“ lidského života.

Existenciální pesimismus - moudrost, která ze života „vylučuje iluze“?

Nenachází-li člověk radost ze života a neděkuje-li za něj, vnitřně se kazí. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství (Řím 1,21-22). Mnozí dnes pokládají existenciální pesimismus za moudrost, která ze života „vylučuje iluze“. Bible však hodnotí tuto „filosofii“ jednoznačně jako projev lidské slepoty. Pesimistický pohled na život, nazývaný také realismem, však obyčejně pramení ze zoufalství, jež je samo jednou z iluzí „nesprávného vidění“. Iluzorně hodnotí lidský život i ten, kdo jej vidí pouze „růžovými brýlemi“, zrovna jako ten, kdo jej vidí „černě“. Lidský život hýří všemi barvami, mezi nimiž mají své místo jak růžová, tak i černá. Nedostatek díkůčinění není pouze projevem jakéhosi náhodného zbloudění z cesty, ale především projevem vnitřní zkaženosti. Nevděčnost je hříchem.

Díkůčinění patří k podstatě víry

Svatý Pavel počítá nevděčnost mezi nejhorší chyby: Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha (2 Tim 3,1-4). Nevděčnost je hříchem nevěry. Pramení z lidské pýchy a hlouposti. Pýcha vede člověka k domněnce, že za všechno vděčí sám sobě: vlastní práci, důmyslu, inteligenci. Zatímco hloupost vede člověka k domněnce, že vše je samo od sebe a všechno mu patří.

Díkůčinění patří k podstatě víry. Má být výchozím bodem nejen při zpytování svědomí, ale i u ostatních modliteb. Pramení z vnitřního přesvědčení, že vše přichází od Boha, že Bůh je zdrojem všeho dobra. Proto sv. Pavel vybízí ve svých epištolách k časté modlitbě díkůčinění. Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci (Kol 13,17). Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás (1 Sol 5,18). Musíme za vás, bratři, stále Bohu děkovat (2 Sol 1,3). Vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista (Ef 5,20). V každé situaci, vždy a ve všem můžeme nacházet radost ze života a dělit se o ni s Bohem v děkovné modlitbě, neboť on je a působí v každém okamžiku a na každém místě – v celém našem životě. Díkůčinění má být naším každodenním postojem, ve všech našich zkouškách.

Upraveno podle knihy
Čtvrthodinka upřímnosti od Józefa Augustyna
kterou vydalo KNA