Když Ježíš říká „Otče náš“

Hlavní stránka / Texty / Články / Když Ježíš říká „Otče náš“

27.1.2016

Když Ježíš říká „Otče náš“ Modlitba Otče náš by nás měla naplnit úžasem. Na život s ní jsme si nicméně už zvykli a vystavujeme se tak nebezpečí, že nebudeme schopni plně docenit její význam. Jak připomíná Oscar Wilde, z opakování se snadno může stát něco zcela neduchovního.

 

 

 

Je jednodušší pozorovat Boha z dálky

Avšak lidé, kteří jako první slyšeli Ježíše říkat „Abba“, získali zcela opačný dojem, neboť si uvědomovali, že jsou přítomni něčemu naprosto výjimečnému: byli nablízku někomu, kdo Boha skutečně nazýval „Otče“. Jiným lidem, kteří to zaslechli, se však taková modlitba mohla zdát pohoršující a nepřijatelná. Proč? Protože je vždy jednodušší pozorovat Boha zdálky. Pozorovat Boha velikého, transcendentního, mocného a osvobozujícího, avšak výhradně zdálky.
Obrat, s nímž přišel Ježíš z Nazareta, spočíval v tom, že na Boha pohlížel zevnitř. Ježíš sám sebe představoval jako Syna Božího, jeho vztah k Bohu je vztahem synovským. Jinými slovy nám Ježíš říká, že Bůh je v něm přítomen do té míry, že on je jeho Synem a je si toho vědom. Uvažujme nad silou Ježíšova svědectví: „Filip mu řekl: ‘Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí.’ Ježíš mu odpověděl: ‘Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: »Ukaž nám Otce«? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně’“

(Jan 14,8–11).

 

Ježíšovým "programem" je synovství

To, co nám Ježíš o Bohu předává, není jen nějaký zvláštní způsob poznání. Ježíš není prorokem, zákoníkem ani prostředníkem. Je někým zcela odlišným: Bůh je jeho imago, mimořádný a důvěrný zdroj, jenž formuje a objasňuje spasitelnou a tvůrčí moc Ježíšových slov a gest. Ježíšovým programem je svým způsobem právě toto synovství, jeho synovský soulad. Je to podobné, jako když často něco děláme a přitom nevíme proč – důvodem je obraz otce, který neseme ve svém nitru a s nímž rozmlouváme. A Ježíš činí totéž se samotným Bohem. Vše je v něm tímto vědomím synovství poznamenáno. Ježíš skutečně mohl nazývat Boha „Abba“, stejně jako děti volají na své otce slovy „tatínku“, „taťko“ či „táto“ ne kvůli nějaké dětinské závislosti, ale díky vyzrálé a léty prověřené praxe vztahu syna nebo dcery.

 

Bůh je Bohem všech časů

Když Ježíš říká „Otče náš“, „náš Abba“, dává tím najevo, že tento Bůh je Bohem všech časů a tím, v koho můžeme vložit svou důvěru, podobně jako dítě bezvýhradně, upřímně, cele a naprosto důvěřuje svému otci. Bůh je tím, komu můžeme říct „potřebuji tvou ruku“, „podej mi ruku“ a vědět, že on ji podá, on se postará, bude nám nablízku, ochrání nás a udělá pro nás všechno. Říkat „Abba“ pro mě znamená, že i já chci stát v Boží přítomnosti s prostotou dítěte, že se chci podobat člověku, který se v jednom žalmu modlí slovy: „Hospodine, mé srdce se nevypíná, nevyvyšují se mé oči, neženu se za velikými věcmi pro mě nedostižnými. Spíše jsem uklidnil a utišil svou duši jako dítě na matčině klíně; jako dítě, tak je má duše ve mně“ (Žl 131,1–2). Kolik jen neklidu, nedůtklivosti a neukázněnosti plyne z toho, že nemáme duši dítěte naplněnou Otcem, ale necháváme se zaplétat do labyrintu neustálých, provizorních a nedostačujících záměn.

 

Upraveno podle knihy
José Tolentino Mendonca Otče náš, jenž jsi na zemi
kterou vydalo KNA

 

 

Autor: José Tolentino Mendonça  |  Štítky: Otčenáš, Bůh Otec, Ježíš, vztah, Ježíšovo lidství  |   Sekce: Články   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články




Sdílet na Facebook
Sdílet na TwitterSdílet na LinkedInPoslat odkaz emailemVytisknout tuto stránku

RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Web o křesťanské modlitbě 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.