Modlitba a normální život?! (M. Svatošová)

Hlavní stránka / Texty / Články / Modlitba a normální život?! (M. Svatošová)

7.2.2015

Modlitba a normální život?! (M. Svatošová) Na otázky ohledně modlitby odpovídá MUDr. Marie Svatošová (* 1942) - česká lékařka, spisovatelka a publicistka. Je zakladatelkou a vůdčí osobností českého hospicového hnutí. Mimo to nějaký čas organizovala domácí péči Katolické charity a založila občanské sdružení Ecce homo - Sdružení pro podporu domácí péče a hospicového hnutí (1993). V roce 1995 otevřela první hospic v ČR v Červeném Kostelci.

Jak a kdy jste s osobní modlitbou začínala? Jak se vaše modlitba od té doby změnila, existují nějaké zásadní mezníky v jejím vývoji?

Asi jako ve většině tradičních katolických rodin jsem začínala ve velmi útlém věku modlitbou „Andělíčku, můj strážníčku“, zpravidla po povelu: „Vyčůrat, pomodlit a spát!“ Později mne, i sourozence, rodiče naučili základní křesťanské modlitby, kontrolovali, jestli je odříkáváme, a samozřejmě nás vodili každou neděli na předkoncilní latinskou mši, které jsem absolutně nerozuměla, jen jsem věděla, že se to „musí“. Že je to taky modlitba, resp. vrchol modlitby, to mi docvaklo až mnohem později. Zásadním mezníkem v mém modlitebním životě byla tragická smrt mé sestry (r. 1975), v té době jsem se začala na Boha obracet s naléhavými otázkami konečně také vlastními slovy. A On odpovídal, nejen slovy, nýbrž i činy. Posílal mi lidi, kteří mi pomohli zvednout se a jít dál.

Měla jste někdy s modlitbou problémy? Jaké?

Mám je dodnes. Jsou chvíle, kdy mi modlitba vytryskne ze srdce spontánně, a jsou chvíle, kdy musím o usebranost tvrdě zápasit sama se sebou, se svou nekázní, roztěkaností, domnělou nepostradatelností, neschopností důsledně dodržovat řád, a večer velmi často i s obyčejnou únavou. Tou už se ale tolik netrápím a po vzoru P. Reinsberga klidně modlitbu zkrátím: „Pane, a taky za všechny ty, co mám v tom notýsku v levé kapse. Amen.“ Vždyť nejde o délku modlitby, ale o to, modlit se s vírou, bez pochybování a s plným vědomím své závislosti na Bohu. Už jsem se taky smířila s tím, že se neumím modlit jako sv. Terezie z Avily a jí podobní. Ano, vím, mám obrovské nevyužité rezervy, ale na objevování a prohlubování života modlitby mám před sebou celou věčnost a věřím, že tohle dobrodružství nikdy neskončí. Že jsou všechny moje modlitby stejně jen „dětským žvatláním“ – ovšem Otci velmi milým –  je mi taky jasné. Vždyť právě proto se ve mně a za mě u Otce přimlouvá sám Duch svatý. Nejsem sirotek, nejsem bezprizorní, jsem – přes všechny nedostatky a chyby – milované Boží dítě.

Celý rozhovor naleznete zde

Štítky: rozhovory o modlitbě, modlitba, život  |   Sekce: Články   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články

Nejčtenější články za 30 dní

10.6.2017
Bůh v trojici jediný

27.5.2017
Kdo jsi, Světlo?

4.6.2017
Přijď ó Duchu přesvatý




Sdílet na Facebook
Sdílet na TwitterSdílet na LinkedInPoslat odkaz emailemVytisknout tuto stránku

RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Web o křesťanské modlitbě 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.