Jak mohu reprezentovat Krista,
když ho nenechám, se ve mně skrze modlitbu zabydlel?
Jak mohu být Kristovou tváří uprostřed lidí, když nenechám Krista, aby se ve mně skrze modlitbu zabydlel? Jak se snažit vzájemně se milovat, když se každý den nepostavíme před tvář toho, kdo je Láska sama? Nebyl sám Kristus často o samotě, aby se modlil, aby mohl následně konat zázraky, uzdravovat nemocné a křísit mrtvé? Nenechal se snad uvést na poušť, aby mohl zápasit s ďáblem? Modlitba má tak prvenství před jakoukoli jinou činností. Odehrává se v ní vše.
Modlitba v poušti života
Prioritou naší komunity byla svrchovanost duchovního života - v poušti života. A i náš klášter se nacházel v syrské poušti. Poušť – to je prázdno. Už od počátku je Mojžíš na poušti, Eliáš na poušti, svatý Jan Křtitel na poušti, Ježíš na poušti: vskutku, i poušť je místem komunikace s Bohem. Poušť, to jsem já a ty, Bůh. Člověk je vrcholem tohoto prostoru. Nejsou tu stromy. A tak je lidská hlava nejvyšším bodem, už je v nebesích. Člověk mluví s hvězdami. Zde neprodleně vzniká posvátný prostor vztahu.“
Ze svých vlastních sil nezmůžeme nic,
jeho síla se ukazuje v naší slabosti
Prodlévat každý den v modlitbě v Boží přítomnosti nám umožňuje, abychom byli po celý zbytek dne, který trávíme s ostatními lidmi, přístupní Božímu jednání. Na takovém základě lze vybudovat nejrůznější projekty, dokonce i přes hluboké neshody ohledně poslání, vztahů nebo pravidel společného života. Dokážeme-li každý den bok po boku předstupovat před Krista přítomného v eucharistii, můžeme dělat cokoli a zároveň spolu se svatým Pavlem říct: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20). Ze svých vlastních sil nezmůžeme nic, a tak přijímáme skutečnost, že jednáme v Boží síle. Jeho síla se ukazuje v naší slabosti. A jeho moc je nekonečná.
Zvát Boha, aby prostoupil celý náš den,
celé naše bytí, každé gesto a každé slovo
Kromě významu každodenní modlitby a adorace jsem také objevil nutnost pozvat Boha, aby prostoupil celý náš den, celé naše bytí, každé gesto a každé slovo. A to díky četbě knihy, která mě velmi zasáhla: Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci. Toto dílo neznámého autora z konce 19. století je považováno za jeden z předních duchovních spisů ruského pravoslaví. Kniha se věnuje modlitbě srdce nazývané také ustavičnou modlitbou nebo modlitbou Ježíšovou. Jde o krátké modlitby, které se neustále opakují v klidném rytmu dechu a jejich cílem je zůstávat v Boží přítomnosti, ať už se kolem děje cokoli. Nejpoužívanějšími frázemi, zejména v ruských pravoslavných klášterech, jsou „Pane, smiluj se nade mnou“ nebo „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným“.
Pochopil jsem, že aby se člověk stal křesťanem, nestačí se každé ráno pravidelně modlit a čekat, že Bůh bude jednat, ale je zapotřebí navyknout si na neustálou modlitbu s vědomím, že Bůh nepřestává konat. „Bez přestání se modlete!“ vyzývá nás svatý Pavel (1 Sol 5,17). Pokud setrváváme v ustavičné modlitbě, Bůh skrze nás bude jednat. Opakovat tuto stručnou větu: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným“ znamená přebývat v Boží přítomnosti a dovolit Bohu, aby i on v nás neustále přebýval. Znamená to opakovat mu bez ustání svou touhu po jeho lásce, aby mě chránila, a po jeho pokoji, aby mě naplňoval.
Skrze modlitbu srdce se celé naše bytí odehrává v jednotě s Bohem, ve světě i mimo čas. Z počátku to není snadné a je třeba překonat určité překážky: Pro satana je duše, která se bez přestání modlí, nesnesitelná, protože nad ní nemá moc. Ale přijal jsem tuto výzvu a během prvního roku v našem klášteře v poušti a navykl jsem si ji vyslovovat při práci, při procházkách v horách s kozami, při přijímání hostů… A zakoušel jsem nepřetržitou radost a pokoj.
