Udělal jsem jednu velmi důležitou zkušenost v „týdnu rozjímání“: vyprahlost v modlitbě. Začali jsme onen týden rozjímání v neděli večer. Když nastal čas modliteb, odešel jsem se modlit a cítil jsem se jako prýštící pramen vody. „Tenhle týden bude naprosto intenzivní,“ pomyslel jsem si. Ale ouha!
Nazítří jsem se probudil s pocitem vyčerpanosti, bez chuti do čehokoliv i bez nápadů, bez schopnosti modlit se nebo jakkoli vnímat Boží přítomnost. A to byl pouze první z osmi dnů, jejichž náplň sestávala pouze z modlitby.
Naštěstí jsem zůstal klidný a možná díky tomu se zjevila nová intuice. Začal jsem lépe chápat, že Hospodin je všudypřítomný, ať ho člověk vnímá nebo ne. Modlitba není něco, k čemu je vyžadována zvláštní energie, když jsme ve spojení s Bohem, a co zmizí, jakmile onen stav mysli nemáme. Jen pomalu jsem rozpoznával, že modlitba je prostě „být“ s Bohem, ať už se člověk cítí jakkoli, v dobré či špatné náladě, šťastný nebo zarmoucený. Stejně jako s přítelem, na kterého si uděláš čas a sdílíš s ním svůj život, ať se děje cokoli.
Jako by mi Bůh chtěl dát čas na pochopení, trvala tato zvláštní vyprahlost vůči duchovním věcem několik měsíců. Ačkoli byla jednou z mnoha dalších, myslím, že mě vyléčila. Prožíval jsem časem okamžiky většího či menšího duchovního zanícení, ale nikdy jsem se už nevrátil k přesvědčení, že to, jak se cítím nebo necítím, se odvíjí od množství času stráveného s Bohem. On je se mnou, o tom byl jsem skálopevně přesvědčen. Pokud jeho přítomnost i cítím, o to lépe, ale nic se nestane, pokud si řeknu jen na základě rozumu: „Vím, že jsi.“ Vím, že je se mnou a že já nemusím o nic více než pozdvihnout k němu svou duši.
Je to stejný princip jako v případě víry. Víra nevylučuje pocitové vjemy, ale zároveň a především je to jistota. Jistota jeho lásky a jeho přítomnosti. Může nebo nemusí být doprovázena pocitovými prožitky, které souhrnně nazýváme „pocit Boží přítomnosti“. Víra ale jde dál a neroste ani nesílí v závislosti na tomto pocitu.
Samozřejmě že pocitová krize není nic příjemného, ani člověku neulehčuje cestu. Když přijde, vypadá to, jako by život byl vzhůru nohama a všechno šlo tak nějak pozpátku. Pak se ptáme Boha, kam se poděl, a mezi „kam“ a „se poděl“ přidáváme ne zrovna lichotivá slůvka.
Já jsem tomu začal říkat „trénink“. Myslím, že Bůh se občas převleče za cvičitele a postaví nás na cvičistě. Ze začátku to nezvládáme a cítíme se hrozně. Pokud se nesnažíme trénovat a posilovat, tělo povolí, cítíme se slabí a vše jako by vážilo dvojnásobek. Jakmile znovu začneme cvičit, den po prvním cvičení cítíme i ten poslední sval v těle. Na duchovní úrovni je tento trénink ještě náročnější. Prožitek zdánlivé Boží nepřítomnosti bolí, ptáme se proč, naříkáme si. Cítíme bezmoc, že si to nezasloužíme, že je to nespravedlivé, že Bůh odešel a nechal nás samotné, někdy i v okamžicích, kdy ho potřebujeme nejvíce. Ale nakonec, až všechno přejde a jsme schopni na věc lépe nahlížet a pokračovat vpřed, nabereme sil a máme pocit, že zvítězíme nade vším.
Hodně pomáhá, pokud si potíže nebereme příliš osobně. Vzpomínám, jak jsem o tomto tématu mluvil při jednom kázání a o několik dní později jsem na ulici potkal jednu z mých farnic. Kráčela rychle a ve tváři měla úzkost. „Jak se máte?“ zeptal jsem se jí, když jsme se míjeli. Aniž by se zastavila, pokynula mi rukou a řekla „Trénuji.“
Se svolením zpracováno podle knihy:
Alberto Reyes Pías Já, Bůh a Fidel / Knězem na komunistické Kubě,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Redakčně upraveno
