Kdo má v dnešní době čas?
Všichni toho mají tolik na práci,
že už nikdo nemá ani čas nic nedělat.

 

 

Kam pohlédneme, všude jen zadýchaní jedinci, ani ne tak ze samotné práce, jako spíš z nedostatku dechu: ale času je tak málo, že už jim ho nezbývá, ani aby nabrali nový dech u Boha. Ale jedině Bůh může obnovit tento dech života, kterým nás stvořil. Je to jako závrať! Je však jisté, že s tím nelze nic dělat?

 Pro svatého Pavla měl čas zcela zásadní význam: je to doba, kterou dal Bůh lidem k obrácení, která bude trvat až do poslední hodiny, kterou kromě Boha nikdo jiný nezná. „Žijte v modlitbě a úpěnlivých prosbách; v každé době se modlete v Duchu; konejte to s neúnavnou bdělostí a přimlouvejte se za všechny svaté. Modlete se také za mne…“ (Ef 6,18 JB).

Modlitba- odtržená od života?

Modlitba zde není nějaká provizorní činnost odtržená od života. Podle svatého Pavla modlitba zanechává svou stopu na všech dalších činnostech dne a proměňuje je v modlitbu: je posvěcením času. Skrze ni a spolu s ní se naše skutky stávají svatými. Proto Pavel bez ustání nabádá ke svatému jednání ve všech oblastech, abychom tak byli v onen den Páně shledáni, jak rád opakoval, „bez poskvrny a bez úhony“.

Věnovat čas Bohu – svatý Pavel to nevnímá jen jako krásný sen, poetickou příkrasu života. On velmi dobře ví, že je třeba žít v každodenní tvrdé realitě a bolestivě ji zakoušet na duši i na těle. Pro děti světla, vržené do temnot světa, je to opravdu čas zkoušek; pro svůj zápas proti temným silám hříchu tudíž musí obléci Boží zbroj. Pavel se často k této rozdvojenosti pokřtěného člověka vrací: pokřtěný žije v prostředí, které je jeho pravým opakem, musí se mu tedy bránit, ale má ho i proměňovat. Věnovat svůj čas Bohu tedy znamená připravit se na boj se Zlým, který obchází světem a zastrašuje nás. Jistě je zapotřebí milosti a odvahy. Také je však zapotřebí vědět hned na začátku, že zápas neslibuje v tomto světě snadné vítězství.

 

 

Upraveno podle knihy
Pierre-Marie de la Croix
Modlitba chudého

kterou vydalo KNA