Odpustit znamená víc než zapomenout

Hlavní stránka / Texty / Články / Odpustit znamená víc než zapomenout

30.8.2015

Odpustit znamená víc než zapomenout Ten, kdo se cítí být zraněný a odpouští těm, kdo mu zranění způsobili, odhaluje hloubku vlastního zranění, které ovlivňuje jeho myšlení, city a jednání vůbec. Nepřiznaná zranění působí vnitřní neuspořádanost a chaos, zraňují a působí křivdy jiným. Nejprve je třeba prosit o odpuštění Boha.Odpuštění je něco víc než zapomenutí na spáchanou křivdu. Ve skutečnosti člověk sám nedokáže ze svého vědomí „vymazat“ křivdu, jež mu byla způsobena. Pokus o odstranění bolestivých zkušeností z vědomí silou vůle je určitým druhem represe.

 

Ukřižovaný Ježíš je „svátostí“ odpuštění

V prosbě o odpuštění vyjadřujeme hlubokou touhu, aby odpouštějící na sebe vzal zlo, které jsme mu způsobili, a neodplácel nám zlem za zlo, utrpením za utrpení, křivdou za křivdu, pokořením za pokoření. Člověk ze sebe automaticky „setřásá“ to, co po hříchu zakouší jako zlo. Cílem většiny našich obranných mechanismů je přenést utrpení, křivdy nebo bolesti na někoho jiného. Nedokáže-li ukřivděný svalit křivdu na toho, kdo mu ji způsobil, často si vylévá zlost na osobách, které náhodně potká.

Když prosíme Boha, aby nám odpustil naše hříchy, prosíme ho, aby vzal na sebe jejich „zlo“ a aby nás zbavil jejich hořkých následků. Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku? (Žl 130,3). Nutnost Božího odpuštění vyplývá z tajemné, ničící síly hříchu, kterou člověk nemůže unést, a právě proto spontánně svaluje nesnesitelné břímě na jiné. Ukřižovaný Ježíš je „svátostí“ odpuštění! Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal … jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost (Iz 53,4-5).

Neexistují soukromé hříchy

Hříchem působíme křivdu nejen Bohu, ale také lidem. Zraňujeme své bližní každým našim hříchem. Neexistují hříchy „soukromé“, „izolované“. Každý hřích má sociální rozměr. Vyplývá to z tajemství našeho včlenění do mystického těla Kristova.
Toho, co nás učí víra, si můžeme všimnout v každodenním životě. Pečlivá existenciální analýza ukazuje, že jakýkoliv hřích, i když nezraňuje naše bližní bezprostředně, uzavírá člověka do sebe, činí ho neprůhledným, málo citlivým na jiné a nakonec neschopným obětavé lásky a služby.
Když prosíme bližní o odpuštění našich vin, uznáváme, že jsme jim způsobili zlo, vyjadřujeme touhu nést za ně zodpovědnost, na kolik je to možné, a současně je prosíme o to, pokud nám odpouštějí viny, aby nám neodpláceli stejným zlem, jaké jsme jim způsobili my. Bolestné není pouze odpuštění. Prosit o odpuštění také bolí. Člověka totiž nebolí jen rány, které dostal, ale také ty, které sám rozdal jiným. Je mnoho ran, jimiž jsme ublížili, a které bychom raději sami snášeli než vědomí, že kvůli nám trpí někdo druhý. 

 

Upraveno podle knihy
Čtvrthodinka upřímnosti od Józefa Augustyna
kterou vydalo KNA

Autor: Józef Augustyn  |  Štítky: odpuštění, hřích, Ježíšovo lidství, kříž, člověk, společenství, touha, zlo  |   Sekce: Články   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články




Sdílet na Facebook
Sdílet na TwitterSdílet na LinkedInPoslat odkaz emailemVytisknout tuto stránku

RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Web o křesťanské modlitbě 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.