Proklínání v žalmech

Hlavní stránka / Texty / Články / Proklínání v žalmech

22.10.2015

Proklínání v žalmech První věc, která mi pomohla při četbě žalmů, ve kterých zaznívá proklínání, pochází z oblasti, která nemá na první pohled s náboženstvím co dělat. Zjistil jsem, že tato zlořečení jsou svým způsobem nesmírně zajímavá. Zde totiž člověk naráží na pocit, který všichni až příliš dobře známe, vztek, vyjádřený naprosto svobodně, bez jakéhokoliv předstírání, bez rozpaků, beze studu - jak by to kromě dětí vyjádřilo v současnosti jen velmi málo lidí.

 

Žár nenávisti

V některých žalmech pocítíme takový žár nenávisti, jako bychom stáli blízko rozpálené pece. Na jiných místech tato nenávist přestává být hrozivá, protože se svou naivností stává (pro moderní mysl) téměř komickou. Příklady prvního typu lze najít v žaltáři všude, ale snad nejhorší je z tohoto pohledu Ž 109. Básník se modlí: „Postav proti němu svévolníka, po jeho pravici žalobce [hebr. satan] ať stane" (Ž 109,6). Toto pravděpodobně neznamená přesně to, co křesťanský čtenář předpokládá. Satan je žalobcem, případně informátorem. „Ať dopadne jako svévolník, až bude souzen; jeho modlitba ať je mu počítána za hřích" (Ž 109,7). Domnívám se, že se tu nejedná o modlitbu k Bohu, ale o žádost adresovanou lidskému soudci, což mu pouze přitíží. „Dny ať jsou mu ukráceny, jeho pověření ať převezme jiný" (Ž 109,8). „Jeho synové ať sirotky se stanou" (Ž 109,9). „Ať nemá nikoho, kdo by mu nadále prokázal milosrdenství" (Z 109,12). „Ať Hospodin pamatuje na nepravost jeho otců a hřích jeho matky ať vymazán není" (Ž 109,14).

Ještě ďábelštější je v jednom svém verši jinak krásný žalm 137, kde je blahořečen každý, kdo uchopí babylónské nemluvně a roztříští mu hlavu o skálu (Ž 137,9), a v žalmu 69,23 nalézáme tuto rafinovanou zášť: „Jejich stůl se jim staň osidlem a těm, kdo jsou s nimi zajedno, buď léčkou." Příklady, které (alespoň u mne) jen stěží nevyvolají úsměv, se mohou vyskytnout velice rušivě v žalmech, které milujeme; v Ž 143 básník po jedenácti verších, jež svou krásou vhánějí slzy do očí, přidává jako dodatek verš dvanáctý: „ve svém milosrdenství... přiveď nazmar všechny moje protivníky..."
Ještě naivněji, téměř dětinsky, zazní v Ž 139,19 uprostřed oslavného hymnu tato prosba: „Kéž bys, Bože, skolil svévolníka", jako by byl autor žalmu překvapen, že Všemohoucí nepřišel sám na tak jednoduchou nápravu lidských nesnází. A nejhorší příklad tohoto druhu nalezneme v Ž 23 („Hospodin je můj pastýř"), kde po zelených pastvinách a klidných místech u vod, po bezpečném doufání v rokli šeré smrti náhle narazíme na verš „Prostíráš mi stůl před zraky protivníků" (Ž 23,5), nebo jak tento verš překládá dr. Moffatt: „Ty jsi můj hostitel, vystrojuješ mi hostinu, zatímco moji nepřátelé musí pouze přihlížet." Básníkovo potěšení z jeho současného blahobytu by nebylo úplné, pokud by mu nepřihlíželi jeho hrozní nepřátelé (kteří se na něj kdysi dívali spatra) a ukrutně mu nezáviděli.

 

Sporné verše nelze jednoduše odstranit nebo zamlčet

Možná, že vám tento příklad nepřipadá tak ďábelský jako ty, které jsem citoval předtím, ale jeho malichernost a obyčejnost, zejména v takovém kontextu, lze těžko snést. Jedním ze způsobů, jak zacházet s těmito hroznými či (odvážíme se to říci?) nicotnými žalmy, je prostě nechat je být. Naneštěstí však nelze sporné verše jednoduše odstranit či zamlčet, protože jsou, jak jsme zjistili, propleteny s těmi nejnádhernějšími pasážemi. A jestliže dosud stále věříme, že Písmo svaté bylo „napsáno pro naše poučení" nebo že starodávné používání žalmů v křesťanských obřadech nebylo zcela proti Boží vůli, a jestliže si připomeneme, že mysl a jazyk našeho Pána byly prodchnuty duchem žaltáře, pak dáme pokud možno přednost tomu, tyto žalmy využít. Ale jakým způsobem?

Část odpovědi nelze dát, pokud se nezamýšlíme nad alegorií. Prozatím mohu pouze popsat - v naději, že to může pomoci ostatním - způsob, jakým jsem tyto verše nechtěně a postupně začal používat sám. Hned zpočátku jsem si byl jist (a jsem si jist doposud), že se tyto verše nesmíme snažit vysvětlovat nebo dokonce podlehnout domněnce, že všechna ta pomstychtivá nenávist musí být nějakým způsobem dobrá a zbožná, protože ji nacházíme v Bibli. Musíme se snažit čelit oběma zmiňovaným skutečnostem poctivě. Nenávist - zraňující, škodolibá, neskrývaná – tu bezesporu je. Avšak bylo by špatné, kdybychom ji omlouvali nebo přehlíželi či dokonce s ní souhlasili anebo (což by bylo ještě horší) kdybychom ji používali k tomu, abychom ospravedlňovali podobná citová hnutí v nás samých. Pouze tehdy, když toto připustíme, můžeme bezpečně pokračovat.

 

Jsme mnohem rafinovanější, když se jedná o to, skrýt svou zlou vůli před ostatními

Starověké a orientální kultury jsou v mnoha ohledech konvenčnější, formálnější a zdvořilejší než naše. Jejich kázeň se však projevovala jinak. Nebylo třeba zastírat nenávist proto, aby bylo zachováno společenské dekorum, nebo z obavy, že vás někdo nařkne z duševní nemoci. Proto ji zde vidíme v její „divoké" neboli přirozené podobě. Jistě nyní předpokládáte, že tato úvaha obrátí okamžitě a s užitkem moji pozornost k týmž projevům v mém srdci. A to je bezesporu velice dobrý způsob, jak využít žalmy, v nichž se zlořečí. Je naprosto jisté, že nenávisté pocity, s nimiž bojujeme ve svém srdci, zcela určitě nevyhrožují tak děsivými pomstami. Žijeme - přinejmenším v některých zemích dosud žijeme - ve věku, který není tak drsný. Básníci, kteří napsali tyto žalmy, žili ve světě surových trestů, masakrů a násilí, krvavých obětí, které byly rozšířeny ve všech zemích, přičemž v některých oblastech šlo i o lidské oběti. A samozřejmě jsme mnohem rafinovanější než oni, když se jedná o to, skrýt svou zlou vůli před ostatními i před sebou samými. „No," říkáme, „ono na něho také dojde," jako kdybychom to pouze a s politováním předpovídali, a neuvědomujeme si, a rozhodně si nepřipouštíme, že nám to, co předpovídáme, poskytuje určité uspokojení.

 

Netrpět pokušením nemusí být vždy vítězství – může se jednat o varovný příznak

Jestliže nejsem nikdy v pokušení hazardně hrát a nedovedu si to ani představit, neznamená to, že jsem lepší než ti, kteří se s tímto pokušením potýkají. Bázlivost a pesimismus, které mi brání, abych byl vystaven tomuto pokušení, mne odvádějí od rizik a dobrodružství, jež by měl každý muž zakusit. Právě tak si nemůžeme být jisti, že chybí-li v pohanské literatuře relativně vzato pomstychtivost, je to dobrý příznak.

To jsem si uvědomil jednou během noční jízdy vlakem na počátku druhé světové války v kupé plném mladých vojáků. Z jejich konverzace jasně vyplývalo, že vůbec nevěří tomu, co četli v novinách o masových zvěrstvech nacistického režimu. Považovali za samozřejmé, bez jakékoliv diskuse, že to jsou všechno pouhé lži, pouhá propaganda, zplozená naší vládou, která tak chtěla povzbudit naše jednotky. A děsivé na tom bylo to, že ačkoliv tomu věřili, nepociťovali vůbec žádný hněv. Připadalo jim samozřejmé, že by naši vládcové nepravdivě připisovali ty nejhorší zločiny jejich bližním, aby tím přiměli jiné bližní prolévat krev. Ani je to nijak zvlášť nezajímalo. Neviděli v tom nic špatného.

A mě napadlo, že ti nejzuřivější z žalmistů nebo - co se toho týče - kterékoliv dítě, jež vykřikuje: „To je nespravedlnost", jsou na tom lépe než tito mladíci. Kdyby si byli uvědomili a prožívali, co by každý člověk měl pociťovat ohledně oné ďábelské zkaženosti, které se, jak věřili, dopouštěli muži v naší vládě, a odpustili jim to, byli by světci. Avšak vůbec si dosah této věci neuvědomovat - ani na okamžik nebýt pokoušen k hněvu - přijmout to, jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě, to dokazuje úděsnou necitlivost. Tito mladí muži zřejmě (alespoň v tomto případě) vůbec nerozlišovali dobro od zla. A tak nedostatek hněvu, zejména toho, kterému říkáme rozhořčení, může být podle mého názoru velice varujícím symptomem.

 

Rozhořčení může být zcela na místě

A může být dobré, setkáme-li se někde s rozhořčením. I tehdy, když rozhořčení přeroste v trpkou osobní pomstychtivost, to stále ještě může být dobrým symptomem, třebaže samo o sobě to je špatné. Je to hřích, ale přinejmenším to ukazuje, že lidé, kteří se tohoto hříchu dopouštějí, neklesli pod úroveň, kde ještě existuje pokušení dopustit se tohoto hříchu - právě tak jako hříchy (často otřesné) velkého vlastence nebo velkého reformátora podávají svědectví o tom, že v sobě má cosi, co přerůstá jeho já. Jestliže Židé proklínali vášnivěji než pohané, bylo to dle mého soudu zčásti způsobeno i tím, že chápali dobro a zlo hlouběji.

Když se podíváme na jejich spílání, zjistíme, že jsou obvykle rozzlobeni ne proto, že jim někdo ty ošklivé věci provedl, ale proto, že to jsou věci zjevně odporné a Bůh je nenávidí právě tak, jako je nenávidí jejich oběť. Myšlenka na „spravedlivého Boha" - který zcela jistě nenávidí takové skutky právě tak jako oni, a který proto musí (jenže jak hrozně dlouho to odkládá) „soudit" a mstít, je stále přítomna, třebaže jen v pozadí. Někdy vystoupí do popředí, jako je tomu v Ž 58,11-12: „Radovat se bude spravedlivý, až uzří tu pomstu... A lidé si řeknou: ,Spravedlivý ovoce se dočkal. Ano, Bůh to je, kdo na zemi soud koná.'"

Upraveno podle knihy
C.S. Lewise Úvahy nad žalmy
kterou vydalo nakladatelství Návrat domů

Autor: Clive Staples Lewis  |  Štítky: žalmy, bible, pocit, spravedlnost, Bůh  |   Sekce: Články   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Nejčtenější články za 30 dní

25.7.2017
Odříkávat modlitby nestačí

8.8.2017
Modlitba důvěry

15.8.2017
Kdo je maličký, ať přijde ke mně




Sdílet na Facebook
Sdílet na TwitterSdílet na LinkedInPoslat odkaz emailemVytisknout tuto stránku

RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Web o křesťanské modlitbě 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.