Společenství svatých

Hlavní stránka / Texty / Články / Společenství svatých

27.10.2015

Společenství svatých Jedním aspektem, charakteristický pro křesťanskou – a zde upřesňujeme: pro katolickou – modlitbu je to, že modlitba zaznívá ve společenství svatých. Křesťan není myslitelný mimo toto společenství.

 

 

Všechno v církvi může být osobní, nic ale není soukromým vlastnictvím

Vždyť byl ve křtu připojen k mystickému Kristovu tělu, jehož hlava je Pán a jehož rozmanitost údů je pro křesťanský život nepostradatelná. Pouze „spolu se všemi svatými“ dokáže jednotlivý křesťan pronikat do „šířky a délky, výšky i hloubky“ „Kristovy lásky“, protože živé chápání ostatních „svatých“ doplňuje jeho jednostranné chápání, které se musí vědomě nechávat doplňovat jinými, aby se stávalo katolickým, to znamená univerzálním (tím, že ponechává volný prostor pro ostatní a že je samo obsaženo v ostatních). Pavlovo podobenství o nutné různosti údů pro výstavbu organického a jednotného těla znamená, že má-li být modlitba jednotlivce církevní a katolická, má každý modlící se křesťan zapotřebí společenství svatých (communio sanctorum, které je v prvé řadě společenstvím všech křesťanů, kteří se v milosti modlí). Není rozporem říci, že tato modlitba jde bezprostředně skrze Krista v Duchu k Otci a že je zároveň zprostředkovávána církevním společenstvím. Všechno v církvi může být osobní, nic ale není soukromým vlastnictvím.

 

 Modlit se za sebe navzájem je způsob, jak žít ve společenství svatých

Vezmeme-li tuto skutečnost vážně, tak je přechod ke vzývání svatých přechodem plynulým. Každý křesťan může být totiž pro druhého prostředníkem k Bohu. Svatý Pavel neustále prosí své obce, aby se za něho modlily a vyprošovaly mu pomoc v jeho těžkostech a svízelích, a očividně klade velikou naději v takové zprostředkování. A opravdovější křesťané, kteří se i opravdověji modlí, určitě dosáhnou od Boha víc již zde na zemi než křesťané vlažní, kteří se asi modlí jen povrchně. Modlit se za sebe navzájem, poroučet se do modlitby druhých je každodenní, naprosto jasná a srozumitelná forma, jak žít ve společenství svatých.

Pokud jsme se jednou dobře zamysleli nad tímto zvykem, spolehlivě dosvědčeným v novozákonních textech, nebudeme tvrdit, že katolické vzývání svatých, kteří jsou v nebi, a tedy v plném smyslu slova svatí, s tím nemá nic co do činění. Čím čistější někdo je, totiž svatý na základě Boží milosti, o to ochotněji se bude přimlouvat za své ještě neočištěné bratry a sestry. Ta Nejčistější, Ježíšova matka, která svým dokonalým Ano služebně spolu-umožnila vtělení Slova (v nečistém člověku by se Boží slovo nemohlo stát člověkem), je proto i nejmocnější přímluvkyní. Ježíšova matka patří spolu s ostatními svatými v nebi stejně tak ke Kristovu mystickému tělu jako údy žijící ještě na zemi. Ve směru od nás ke svatým v nebi nás od svatých dělí tatáž vzdálenost, jaká dělí víru od vidění. Ve směru od nich k nám žádná vzdálenost neexistuje. Když v římském kánonu (Communicantes) vzýváme nebeskou církev, aby se zúčastnila pozemského slavení, nebeská církev nepřichází zdaleka, vždy je už přítomna. V Janově Zjevení se „modlitby svatých“ (jak nebeských, tak pozemských) mísí s kadidlem a z kadidelnice v andělově ruce stoupá kadidlový kouř před Boha (Zj 8, 2–4).

 

Každá modlitba tvora je obklopena společenstvím Trojice

Myšlenka sociálního momentu vedle momentu osobního je jistě známa i nekatolickým a nekřesťanským náboženstvím. Katolický rys rozpoznáme ale tehdy, když osobní moment uvedeme ve vztah k momentu sociálnímu: každá modlitba tvora je vždy už obklopena nepopsatelným nitrobožským „společenstvím“, prostřednictvím vtěleného Syna a prostřednictvím Ducha, darovaného lidstvu Otcem a Synem. V nitrobožském „společenství“ je „osobní“ nejen spojeno se společným, je s ním takřka totožné, protože božské hypostaze se odlišují jen v tom, že existují skrze sebe navzájem a pro sebe, a jejich jednota není nic, co by se od nich odlišovalo (jako něco čtvrtého), ale existuje zcela v tomto bytí skrze sebe navzájem a pro sebe. Pouze v tomto Božím tajemství nachází křesťanská modlitba svoje nejzazší odůvodnění a oprávnění.

Upraveno podle textu 
Hanse Urse von Balthasara
uveřejněném v periodiku Communio
vydalo KNA

Autor: Hans Urs von Balthasar  |  Štítky: společenství, svatí, církev, modlitba  |   Sekce: Články   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články




Sdílet na Facebook
Sdílet na TwitterSdílet na LinkedInPoslat odkaz emailemVytisknout tuto stránku

RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Web o křesťanské modlitbě 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.