Hodnotu modlitby lze poznat podle ochoty nitra a otevřenosti Boží vůli, nikoli podle prožitku sjednocení s Bohem.
Prožitek není zárukou
Zárukou pravé modlitby je poslušnost, vždyť Kristus „byl poslušný až k smrti“ (Flp 2,8). Jeho životním pravidlem je poslušnost, ta ho spojuje s jeho Bohem a Otcem. Zatímco v synoptických evangeliích Ježíš zvolá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“, u svatého Jana řekne: „ten, který mě poslal, je se mnou. Nenechal mě samotného, protože já stále konám to, co se mu líbí“ (Jan 8,29). Otec je s ním v jeho opuštěnosti stejně jako v okamžicích, kdy s ním zakouší jednotu. Proto ani křesťané, kteří se chtějí vydat ve stopách svého Mistra, nedostávají příslib, že jejich zkušenost Boha den ze dne poroste. Služebník musí vzít zavděk stejným údělem jako jeho Mistr (srov. Mt 10,25). Možná je mu souzeno, aby byl jako jeho ukřižovaný Pán (srov. Řím 8,29).
Svatý Pavel
Pozorujeme to na apoštolu Pavlovi. Utrpení, kterému je vystaven při své misijní práci, považuje za doplnění toho, „co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev“ (Kol 1,24). Pavel ale není jen na cestě ze světa k Bohu, ale také na cestě od Boha do světa. Účastní se Pánovy práce pro svět a ta znamená postupný růst, jaký si vybavujeme v souvislosti se slovy z knihy Genesis (srov. Gn 1,28). Tou prací pro svět je kříž. Pavel spolu s Kristem zaujímá poslední místo (srov. 1 Kor 4,9), dokonce je ochoten, bude-li si to Bůh přát, „sám být proklet, od Krista vzdálen, pro své bratry“ (Řím 9,3).
Svatá Terezie z Lisieux
Účast na kříži nemusí znamenat nic mimořádného a úžasného. Právě naopak, může jít o velice bědnou a nevybíravou záležitost. Na kříž narážíme v obyčejném každodenním životě. Můžeme se přihlásit do školy svaté Terezie z Lisieux (1873–1897). Byla to karmelitka a modlitba byla jejím životním úkolem. Přesto v ní vidíme klasický příklad člověka, který utrpěl při modlitbě naprosté fiasko, představujeme-li si modlitbu jako svůj výdobytek. Terezie napsala: „Měla bych být zoufalá, že (už sedm let) spím při vnitřní modlitbě a při díkůčinění. Nuže, nezoufám si…“ Terezii jednoduše chyběl spánek, ale ani v nejmenším nechtěla porušovat řeholní pravidla. A přece se na všechno dívala očima víry, a proto nebyla sklíčená.
Se svolením zpracováno podle knihy
Wilfrida Stinissena Křesťanská hlubinná meditace
kterou vydalo KNA
