Modlitba chudého

Hlavní stránka / Texty / Knihovna / M / Modlitba chudého

Když se nemůžeme usebrat

Touha po modlitbě by nám nechyběla, proč se ale musíme potýkat s tolika překážkami, zvláště pak s tou strašnou roztržitostí, která krouží okolo naší hlavy jako moucha, zatímco se marně snažíme usebrat? Je to vůbec ještě modlitba, když se většinu času snažíme bezvýsledně zkrotit vlastní představivost? To nemáme nic lepšího na práci než takto ztrácet čas?

Myslet si, že modlitba je blažený stav, nedostupný roztržitým lidem, kterým pak nezbývá nic jiného než sloužit Bohu jiným způsobem – to je velmi houževnaté pokušení. A kolik lidí mu podlehne!

Nikdy to nejde bez námahy. Neboť Pánovo povolání k modlitbě k nám přichází stále, i v lomozu naší roztržitosti, jako tichý, ponížený, tlumený, ale vytrvalý hlas… Co se stane s naší duší, jestliže podlehne všemu tomu rozptylování a přestane hledat Boha? Moc dobře víme, že modlit se prací, byť by byla sebelepší, nestačí. Taková modlitba nenahradí modlitbu soukromou. Zbude nám stesk po osobním setkání s Pánem, od něhož jsme možná nebyli ani tak daleko; stesk po modlitbě, při níž bychom se jen modlili…

Co dělat?

Především potřebujeme povzbuzení. Ne od nějakého světce, který se nořil do slastí modlitby už od dětství, ale od světce, kterému dala modlitba pořádně zabrat. Poslechněme si naši matku svatou Terezii:

Bez knihy „by mi bylo nemožné – myslím si – vytrvat po osmnáct let, které jsem strávila v této námaze, a snášet během nich velké vyprahlosti, protože – jak říkám – jsem nemohla přemítat. Během všech těchto let ... nikdy jsem se neodvážila věnovat se modlitbě bez knihy“ (KŽ 4, 9).

 

 „Velmi často, po několik let, jsem se víc zabývala touhou, aby už skončila hodina mého setrvávání na modlitbě, kterou jsem si stanovila, a poslouchala jsem, kdy budou odbíjet hodiny, než abych se zabývala jinými, dobrými věcmi. A mnohokrát nevím, jak těžké pokání bych musela mít před očima, abych mu s větší chutí nedala přednost před usebráním se v konání modlitby. A je jisté, že síla, s jakou na mne ďábel nebo můj ubohý zvyk tlačil, abych se nevěnovala modlitbě, a smutek, který se mě zmocňoval, když jsem vstupovala do oratoře, byly tak nesnesitelné, že bylo zapotřebí, abych si vypomohla celou svou odvahou (o které říkají, že ji mám nemalou, a je vidět, že mi ji Bůh dal mnohem větší, než jakou mívají ženy, i když jsem jí špatně využívala), abych se přinutila, a nakonec mi Pán pomohl“ (KŽ 8, 7).

 

 „Ale jasně jsem viděla, že Bůh to nenechává bez velké odměny již v tomto životě; neboť je tomu jistě tak, že jedinou hodinou z těch, které mi potom Pán dal sebe zde zakoušet, se mi zdají zaplacena všechna soužení, jimiž jsem prošla při udržování modlitby po mnohý čas“ (KŽ 11, 11).

Svatá Terezie se takto vyznává často. To nám může být útěchou. Začněme tedy také a zkusme to vydržet osmnáct let. Později se podíváme na nejrůznější obtíže, na něž si můžeme stěžovat.

Svatá Terezie nám dává ještě další útěchu: mohutnosti duše jsou vzájemně oddělené a nezávislé. Vůle proto může být zcela zaujatá Bohem a zakotvená v něm, rozum zcela jím pohlcený a usebraný, zatímco představivost se jakoby zblázní. Světice nám také říká, jakou útěchu jí přineslo toto zjištění, potvrzené teology.

Mnoho lidí již udělalo stejnou zkušenost: jejich touha po Bohu i věrnost v modlitbě jsou nezpochybnitelné, vůle náleží viditelně Bohu, rozum setrvává v úkonu víry, avšak představivost není k zastavení. Jejich modlitba jim pak připadá jako naprostá katastrofa.

 „Já sama jsem tímto bývala, totiž oním povykem myšlení, občas nemálo stísněná, a bude to jen něco málo přes čtyři roky, co jsem ze zkušenosti poznala, že myšlení není rozum. (...) Jelikož je totiž rozum jednou z mohutností duše, připadalo mi jako drsná věc, že by byl občas tak neposedný, a myšlení obvykle skutečně poletuje jako o závod natolik, že jenom Bůh je dokáže upoutat (...) Vnímala jsem – dle mého názoru – že mohutnosti duše jsou zaměstnány Bohem a usebrány v něm, a na druhou stranu mě udivovalo mé zneklidněné myšlení“ (4 H 1, 8).

Roztržitost nemusí pokaždé znamenat, že jsme se vzdálili od Boha, a tak se provinili. Často tomu tak ale může být. Je proto důležité odhalit, kde má naše roztěkanost svůj původ.

Příčiny

Některé povahy trpí velmi živou představivostí, takže rozjímání a usebrání je pro ně nesmírně obtížné. Bolestně na sobě zakoušejí přirovnání svaté Terezie:

 „Tak jako nemůžeme zadržet pohyb nebe, které spěchá veškerou možnou rychlostí vpřed, nemůžeme stejně tak zadržet běh svého myšlení“ (4 H 1, 9).

Modlitba je pro ně velmi namáhavá. Když se totiž rozum nemůže zabývat rozjímáním o nějaké pravdě či události, zanechá mysl nezaměstnanou, prázdnou, a tudíž vydanou na milost nejrůznějším představám naší fantazie, dokud ho neuchvátí láska.

 

„Je to velmi namáhavé a bolestné; neboť není-li vůle zaměstnána a nemá-li láska, čím by se zabývala jako přítomnou věcí, zůstává duše jako bez opory a cvičení, a její osamělost a vyprahlost vzbuzuje velký soucit, a myšlenky vyvolávají obrovský boj“ (KŽ 4, 8).

Takové duše mají ovšem na svém luku napjatou drahocennou tětivu: pokud rozum není přítomný, aby jim pomohl ustálit myšlenky, nemůže jim ani bránit kráčet v lásce, jak se to naopak často stává těm, kdo příliš přemýšlejí. A jelikož je modlitba především výměna lásky, Terezie o těchto duších neváhá napsat:

 

 „Touto cestou nemohoucnosti pracovat rozumem dospívají lidé ke kontemplaci dříve, jsou-li vytrvalí“ (KŽ 4, 8).

 

„Když se tedy vrátím k tomu, co jsem říkala k mukám, které mi způsobovaly myšlenky, tento způsob postupu má do sebe to, že je bez přemítání rozumu, takže duše má velmi získávat nebo ztrácet, říkám ztrácet ohledně uvažování. Když postupuje vpřed, velmi prospívá, neboť se zde jedná o milování“ (KŽ 9, 5).

 Jinou příčinou nepozornosti mohou být také naše životní návyky. Jan Kassián († 435) jednoznačně prohlašuje:

„Vše, co je v naší v mysli, než nadejde čas modlitby, nám paměť neúprosně připomene v průběhu modlitby. Jací bychom chtěli být při modlitbě, takoví musíme být i před modlitbou“

Rychle ovšem dodejme, že zde mluvíme pouze o tom, co je v našich silách změnit. Naše představa, jací bychom „měli být“, nás často zavede naopak dál od Boha, přinejmenším v oblasti, kde se snažíme změnit. Pokud opravdu hledáme Boha, velmi nás bolí, že se s ním setkáváme tak málo právě v prostředí, kde žijeme. Znovu se však ujišťujeme, že pro ty, kdo milují Boha, je všechno milost – i překážky. Pokud nejsou námi chtěné, stávají se nástroji Boží prozřetelnosti. Že by se Bůh vzdálil z místa, na které nás zavedl, to není možné.

      Náš život je však často zatížen spoustou břemen, kterých bychom se mohli snadno zbavit, aniž by to komu uškodilo nebo nás to nějak výrazně poznamenalo. Hřích, zahálka, pomlouvání, rozhazovačnost, lehkovážnost, atd., nám předkládá jakési ultimátum: buď toto, anebo modlitba. Modlitba se proto neobejde bez určité trvalé životní askeze. „Pohodlí a modlitba nejdou dohromady,“ píše Terezie (CD 4, 2). Pokud vám do modlitby zbývá čtvrthodina, neotvírejte zábavný časopis…

V tomto smyslu si roztržitost, jež nám pak brání v modlitbě, způsobujeme naprosto vědomě. Právě to jsou ony kořeny, které je třeba utnout.

Nezapomínejme ani na bdělost ďábla, který modlitbu nesnáší a ztěžuje život všem, kdo jsou v ní vytrvalí. Na tom se duchovní autority shodují:

 

 „Démon náhle zaujme rozum tak lehkomyslnými věcmi, že bych se jim jindy vysmála; a působí, aby pronikaly všude, kam chce, a duše je tím ujařmena, takže není paní nad sebou samou ani není s to myslet na nic jiného než na ony nesmysly, které jí on zpřítomňuje a které takřka nemají žádný obsah a nejsou ani ryba, ani rak; pouze chytají duši, aby ji dusily tím, že nad sebou nevládne. A je tomu tak, že se mi i stalo, že se mi zdálo, jako by si démoni hráli s duší jako s míčem...“ (KŽ 30, 11).

 

„Je tolik věcí, které zpočátku klade před lidi démon, aby se na tuto cestu (modlitby) vůbec nevydali“ (KŽ 11, 4).

A konečně, i samotná povaha Boha v něčem přispívá k naší roztěkanosti. Citlivé mohutnosti naší duše nejsou samy o sobě uzpůsobené k tomu, aby dosáhly nekonečné Boží jasnosti. Jakmile nemají cíl, který by byl pro ně přiměřený, rozutečou se samy hledat vhodnou potravu. Je to téměř nevyhnutelný následek vyprahlosti.

Tyto, ale i jiné příčiny naší roztržitosti představují jakési polehčující okolnosti. Nedobrovolné příčiny nám nezpůsobí škodu, naopak se stanou příležitostí k získání zásluh. Co však říci, když už tyto příčiny rozpoznáme a hrozí, že nás svedou k tomu, abychom se jim nebránili?

Rady

Rozhodně je třeba s velikou trpělivostí vytrvat v modlitbě. Těm, kdo neumí vyvodit

„mnoho věcí z jedné a mnoho pojmů (...), není třeba radit, leč aby měli trpělivost, dokud jim Pán nedá, čím by se zaměstnali, a světlo, neboť oni mohou ze sebe tak málo, že jejich rozum jim spíš překáží, než aby jim pomáhal“ (KŽ 13, 11).

„A tak nedělám nic jiného, než že o tom znovu a znovu mluvím, abych vám aspoň občas dokázala dát na srozuměnou, o jak nevyhnutelnou věc se tu jedná, a abyste kvůli tomu nebyly neklidné a sklíčené, leč abychom nechaly tento mlýnek klapat, a dál si přitom mlely svou mouku tím, že necháme pracovat vůli a rozum“ (4 H 1, 13).

Máme tedy dvojí způsob obrany. Jednak ten, že nebudeme bojovat proti rozptylující myšlence přímo, protože bychom ji bezpochyby leda znásobili a už bychom ji z hlavy nedostali. A jednak ten, že budeme nepřímo udržovat svoji mysl zaměstnanou. Jak? Předkládáme zde několik rad. Pro toho, kdo je v modlitbě roztěkaný,

„je vhodné, aby se velmi zaměstnával čtením, neboť ze své strany nemůže vyzískat žádnou nauku. (...) Pro toho, kdo takto postupuje, je to nezbytné, byť by toho, co čte, bylo málo“
 (KŽ 4, 8).

„Prospívalo mi také dívat se na krajinu nebo vodu, květiny; v těchto věcech jsem nacházela připomínku Stvořitele, chci říci, že mě probouzely a usebíraly a sloužily jako kniha“
(KŽ 9, 5).„Jsou také osoby netrpělivé, které si nerady působí námahu, takže jelikož na to nejsou navyklé, působí jim zpočátku těžkosti usebrat mysl; a aby se ani trochu neunavovaly, říkají, že nemohou ani neumějí víc než modlit se ústně. (...) Já jsem to víckrát zakusila, a nenacházím lepší lék než snažit se udržovat mysl u toho, komu adresuji slova“ (CD 24, 5).

 „Zpřítomněte si samotného Pána, že je u vás (...) A věřte mi: nakolik jen můžete, nevydávejte se na cestu bez tak dobrého přítele. Zvyknete-li si jej takto k sobě přitáhnout, a on uvidí, že tak činíte s láskou a že se jej snažíte uspokojovat, nebudete jej už moci – jak se říká – od sebe odehnat; nikdy vám nebude chybět... Ó, sestry, které nejste s to věnovat se tolik přemítání rozumu, ani nejste s to udržet svou mysl, aniž byste přitom bloudily, navykněte si na to, navykněte!“ (CD 26, 1-2).

 „Pokud se na ně (usebrání) navykne (i když to zpočátku působí námahu), ... užívá-li se jej po nějakou dobu, a my se takto namáháme, bude zřetelně vidět zisk a vnější smysly se naučí, jakmile se začne s modlitbou – že se mají jako včely slétnout k úlu a vstoupit do něj, aby tam vyráběly med“ (CD 28, 7).

Tyto jednoduché prostředky, které má člověk použít při modlitbě nebo před modlitbou, neodvracejí pozornost svaté Terezie od důležitosti celkové atmosféry našeho života. Naléhá:

 „A já, především pro lásku našeho Pána a pro velkou lásku, se kterou se nás usiluje navrátit sobě, prosím, aby se chránili [nebezpečných] příležitostí; neboť v nich – kde proti nám bojuje tolik nepřátel a kde je v nás tolik slabostí, než abychom se ubránili – si nelze důvěřovat“ (KŽ 8, 10).

Nebezpečím míní Terezie vše, co nás nepřivádí k hledání Boha a čemu zbytečně podléháme. Požadavky modlitby jsou stejné jako požadavky evangelia. Bohatý mladík se modlit nemohl…

Předkládáme zde pouze velmi zhuštěný nástin rad, které mohou napomoci k větší usebranosti při modlitbě. Celé dílo svaté Terezie je plné drahocenných rad, jež čerpá z vlastní neobyčejné zkušenosti. Všechny jsou velmi prospěšné. Tou nejdůležitější radou ovšem stále zůstává rada týkající se vytrvalosti. Terezie nás především vyzývá, abychom s modlitbou nikdy nepřestávali: vždyť modlitba je tou úzkou branou, která vede k Životu…

 

Z knihy Modlitba chudého
od Pierre-Marie od Kříže
vydalo KNA

 

 

Autor: Pierre-Marie od Kříže




Sdílet na Facebook
Sdílet na TwitterSdílet na LinkedInPoslat odkaz emailemVytisknout tuto stránku

RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Web o křesťanské modlitbě 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.