Modlitba pro začátečníky

Ústní modlitba jako rozhovor s Bohem

Modlitba není jenom o slovech, protože ani rozhovor nespočívá jen ve slovech. Slovy však začíná a pravdou je, že slova přesahuje, protože se jedná o lásku. John Bunyan řekl velice trefně, že v naší modlitbě dává Bůh neskonale víc přednost srdci beze slov před slovy bez srdce. Ale cesta k modlitbě beze slov je dlážděná slovy. Přebývání v Boží přítomnosti beze slov (což se nazývá kontemplativní nebo vnitřní modlitbou na rozdíl od modlitby ústní) přijde ve svůj čas, dostaví se však pouze cvičením se v ústní modlitbě. Vnímání Boží přítomnosti beze slov je květinou, která vyrůstá ze sazenice ústní modlitby. Než se totiž budeme moci „modlit bez ustání“ (srov. 1 Sol 5,17), musíme se nejdříve začít modlit!

Neměli bychom pohrdat jednoduchými, skromnými začátky při ústní modlitbě. Ani Ježíš jimi nepohrdal. Na prosbu „Nauč nás modlit se!“ nám dal ústní modlitbu.

Měli bychom samozřejmě také používat svá vlastní slova. Náš rozhovor s Bohem by měl být naprosto svobodný a důvěrný, protože Bůh je jedinou osobou, u níž se v žádném případě nemusíme obávat neporozumění ani odmítnutí (nebude nás nenávidět, ignorovat ani vůči nám nebude lhostejný). Toto jsou dva důvody, proč se někdy skrýváme před druhými lidmi, dokonce i před přáteli a rodiči. Nikdy bychom se ale neměli skrývat před Bohem. „I kdyby mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme“ (Žl 27,10). Můžeme mu říci všechno, protože on je naše všechno.
Tento svobodný a důvěrný rozhovor ovšem není žádným prázdným tlacháním. Není neuctivý ani povrchní. Bůh není naším domácím mazlíčkem ani žádným populárním psychologem. Bůh je Bohem, je naprosto úžasný a nekonečně veliký. Důvěrnost modlitby je nádherná, protože jde o důvěrnost s Bohem.

Rozhodně se nejedná o žádný rozpor mezi výrokem, že přicházíme k Bohu svobodně a důvěrně, a výrokem, že nepřicházíme povrchně. Když se manželé milují, není to nic povrchního, jako když si někdo dělá vtipy. Je to vyjádření naprosto svobodné, důvěrné a intimní, a ne potlačované, cizí a držící si druhého od těla.
Nejde tu ani o rozpor mezi důvěrností a spontánností této nepřetržité konverzace s Bohem a naší praxí ustálených modliteb a běžné liturgie. Když se modlíme modlitby církve, používáme ty největší modlitby, které kdy byly napsány, slova i city velkých svatých, autorů hymnů a liturgiků. A to je naprosto správné, protože Bůh si zasluhuje to nejlepší a tyto modlitby jsou nejlepší. Složili je jiní lidé, ale tím, že se je modlíme, činíme z nich naše vlastní modlitby. Je to podobné jako se zamilovaným člověkem, který recituje Shakespearův sonet své milované. Sonet je darem od Shakespeara, to on ho dal zamilovanému a ten ho nyní předává své milované.

Pokud jsou ale slova jiných těmi jedinými slovy, kterými se zamilovaní vzájemně oslovují, pak nejsou milenci, ale herci. Nesmíme modlitby pouze odříkávat, ale musíme se je modlit. Slova jiných mohou být krásnější, ale vaše slova jsou skutečně vaše a Bůh si jich cení, jako si otec cení neumělé kresby svého dítěte, kterou však vytvořilo jenom pro něj. Otec si takového díla cení víc než největšího uměleckého díla na světě. Bůh touží nejvíce ze všeho po vašich vlastních slovech, protože ta jsou ryze vaše. Ta vycházejí z vašeho srdce a to je právě tím, po čem Bůh, který vás miluje, dychtí. Možná, že vaše srdce je ve srovnání se srdcem velkého svatého zcela ubohé, ale právě ono je tím, co Bůh od vás chce. Vaše srdce je vším, co mu můžete dát, protože mu nemůžete dát srdce velkého svatého. Alespoň ne do té doby, než se jím stanete. A svatým se stanete pouze tak, že své srdce dáte Bohu.

Zastavit se, dívat se a naslouchat

V této kapitole se dotkneme jedné konkrétní modlitební metody. Následující tři kroky jsou však tak jednoduchou metodou, že je nikdy nezapomenete. Zastavit se, dívat se a naslouchat. Přesně to děláme při přecházení železničních kolejí. Modlitba je takovým přecházením kolejí. Boha můžeme přirovnat k velkému vlaku, který přetíná dráhy našeho života, a my se chceme nechat tímto vlakem přejet! Zde je návod, jak se před Boha na trať položit.

Nejdříve ze všeho se zastavte! Přestaňte úplně se vším, co právě děláte. Přestaňte si dělat starosti o cokoli na celém světě kromě své modlitby k Bohu, tady a teď. Přestaňte být Martou. Pokud jí zůstanete, nemůžete se stát Marií (srov. Lk 10,38-41). Nemůžete si sednout k Pánovým nohám, budete-li stále pobíhat kolem. Nemůžete ho slyšet, pokud zuříte a nervózně si poklepáváte prsty. Nemůžete se dívat, pokud se napřed nezastavíte, a nemůžete být v Boží přítomnosti, pokud toho máte příliš mnoho na práci, místo abyste byli s Bohem.
To platí i o vašich dětech a rodičích: ti potřebují právě váš čas víc než cokoli jiného, protože se jedná o váš život – váš celý život. Čas je testem lásky – a milovaný (nebo nemilovaný) si je toho vždy dobře vědom. A Bůh to zcela jistě ví. Boha nemůžete pojímat polovičatě. Bůh, skutečný Bůh, na rozdíl od jakýchkoli člověkem vytvořených pojmů, je příliš velký na to, aby se vešel do nějaké malé postranní zdířky vašeho rozumu, zatímco budete dělat něco pro vás důležitějšího. Bůh není žádný hudební doprovod.

Zastavit se. Tento první krok je sám o sobě tím nejjednodušším. Ale bude vám pravděpodobně připadat nejtěžší, žijete-li stylem života typického moderního Američana: jste stále zaneprázdnění, činorodí, společenští. Většina z nás se podobá valícím se kamenům: máme příliš mnoho kinetické energie na to, abychom dokázali zpomalit. Pokud vám přesně toto připadá obtížné, pamatujte si, že je to těžké pouze pro vás; samo o sobě je to snadné. Nezapomeňte, že je to skutečně nezbytné. Musíte se zastavit i k tomu, abyste si přivoněli k růžím – o co víc je pak nezbytnější zastavit se, abyste mohli mluvit s Bohem!

Dívat se. V tomto druhém kroku zaměřte svůj pohled na Boha zrakem své duše, zrakem své mysli. Myslím tím zrak víry. Boha nemůžete vidět zrakem svého těla, a zrak vašeho rozumu je velmi slabý, ale zrak víry je silný, protože vám ho daroval sám Bůh; je to zrak, který vám dopřál Bůh. Víra ví, že Bůh je skutečný, a víra ví, že Bůh je přítomný. Dívat se znamená jednoduše dívat se. Obtížné je to jen proto, že je to tak jednoduché. Svatý farář arský si jednou povšiml starého venkovana, který se denně sám modlil v kostele před Nejsvětější svátostí. Farář se ho zeptal, co dělá, když se modlí. Starcova odpověď je nejdokonalejším popisem kontemplativní modlitby: „Já se dívám na něho a on se dívá na mne.“
A to je všechno. Jednoduchým úkonem vůle k němu obraťte všechnu svou pozornost. Pokud se na druhého nedíváte, nemůžete s ním mluvit. Právě zde začíná oboustranná konverzace. Sami budete mluvit, ale zároveň i naslouchat. A nemůžete mu naslouchat, pokud se na něj nejdříve nedíváte.

Naslouchat. Jsme u posledního kroku. Pokud jste při nějakém rozhovoru tím nejmoudřejším ze zúčastněných, tak dává smysl, že budete sami mluvit nejvíce. V případě, že moudřejší je osoba, se kterou mluvíte, tak dává smysl, když budete víc naslouchat. Čím je ten druhý moudřejší, tím více si přejete mu naslouchat. Modlitba je tedy rozhovorem s Bohem a nemá pro nás žádný smysl, když my budeme mluvit nejvíc. Měli bychom většinu času naslouchat. Možná ale namítnete, že nemůžeme slyšet Boží hlas, jako slyšíme hlas jiného člověka. To je pravda, my však můžeme Boží hlas slyšet i jinými způsoby. Slyšíme ho v přírodě, která je jeho dílem Boha. Slyšíme ho v jeho prozřetelném vedení našich životů, v ponaučeních z lidských dějin i v tichém, jemném hlasu vlastního svědomí, Božího proroka v nás samých. Hlasitě a zřetelně ho slyšíme v Písmu, jím inspirovaném slovu, které nám úmyslně zanechal. Jedním ze způsobů modlitby je naslouchání Božímu hlasu v Písmu, čtení Písma jako Božího slova – což je přesně to, čím Písmo je!
To nejlepší naslouchání, které nás dovede nejblíž Božímu srdci, naslouchání, které vnímá to nejúplnější zjevení Boha, je naslouchání Kristu, vtělenému Bohu, Bohu v těle, pravému Bohu z pravého Boha. Boží Slovo znamená Bibli až na druhém místě, na prvním místě znamená Kristus. Slovy Katechismu, Kristus je „jedinečným, dokonalým a definitivním Slovem Otce, který v něm říká všechno, a nebude už jiné slovo než toto“ (KKC 65). Jedním z  nejlepších způsobů, jak se modlit, je modlit se četbou evangelií a skutečně jim naslouchat.

Rovněž potřebujeme slyšet, co nám Bůh říká v každé chvíli našeho života. Jde o návyk, který můžeme postupně rozvíjet, protože Boží hlas je tichý a jemný. On nám ale slíbil, že se ho naučíme rozeznávat: „Ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem (…) a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas“ (Jan 10,3-4). Jak můžeme naslouchat jeho hlasu? Uchem našeho srdce – láskou. Láska má uši stejně jako oči. Prostě s ním buďte, milujte ho a dovolte mu, aby vás miloval. Co se stane potom? Co uslyšíme? To přenechejte Bohu, ať se o to postará. Hledejte pouze jeho, nepoužívejte ho jako prostředek k hledání nějakého jiného cíle. On není váš Santa Claus, on je váš Spasitel. Nemůžu vám říct, co od něj dostanete, kromě jedné věci: dá vám sám sebe. Dá vám sebe v míře o to větší, oč více po něm budete toužit, tedy čím více ho budete milovat. On chce vylít do vaší duše nekonečné bohatství. Modlitba je tím, co otevře duši, aby do ní Bůh mohl více vstoupit.

Abychom dovedli naslouchat, musíme se dívat. Abychom se dokázali dívat, musíme se zastavit. A abychom ustali v činnosti, napřed musíme něco dělat. Bůh nám dal svět, ve kterém jsme povoláni pracovat. Bůh nám ale také dal den odpočinku, abychom se modlili. Proč je nejtěžší právě první třetina této modlitby – zastavit se? Má nějaká vaše jiná činnost skutečně takovou důležitost, že v ní nemůžete ustat kvůli jedné sedmině týdne – dni odpočinku –, abyste se obrátili k Tomu, který vám svěřil všechnu ostatní činnost a který vám vlastně daroval váš život? Výše uvedenému způsobu modlitby stačí věnovat jednu jedinou minutu. Anebo Bohu nedáte ani tu minutu? První minutu každé hodiny? Jednu šedesátinu hodiny? Je to pro vás příliš mnoho odpočinku, který věnujete Pánu? Jedná se o prosté, snadné a krásné cvičení a já vám mohu zaručit, že když s ním začnete, zamilujete si ho, budete si ho střežit jako poklad a budete za tento návrh velmi vděčni.

Dokážete teď přestat číst a minutu se modlit? Pokud ne, máte vážný problém. Znamená to, že jste závislí na práci a činnosti jako na droze. Jste otrokem. Pokud se teď dokážete modlit, ale nezačnete, máte ještě vážnější problém. Znamená to, že nemilujete Boha natolik, nakolik milujete vše, co děláte. Možná, že vaše momentální činnost spočívá v tom, že čtete o milujícím Bohu! Nemáte tedy čas Boha milovat, protože čtete o milujícím Bohu? To je šílené.

My všichni jsme pomatení. To je přesně to, co znamená prvotní hřích. Hřích je šílenstvím. Dává přednost konečné radosti před nekonečnou, upřednostňuje stvoření před Stvořitelem. Dává přednost nešťastnému já bez Boha před šťastným já naplněným Boží přítomností. Jedině Bůh nás dokáže zachránit před touto nemocí. Jsme u toho, co znamená jméno Ježíš: Bůh zachraňuje. On dokončil svůj úkol na kříži. Na nás je, abychom Ježíše přijali. Dobrým způsobem, jak skutky vyjádřit, že ho přijímáme, by bylo právě teď ustat v četbě a alespoň minutu se modlit. Dáte Bohu jednu minutu? Jen prosím, nedávejte ji mně, autoru těchto slov, protože tím byste oloupili Boha. Prosím, okraďte mě a dejte ji Bohu. Přestaňte číst mě a čtěte Boha. Přestaňte naslouchat mně a naslouchejte jemu. Jste hotovi? Nečtěte ani jedno další slovo, dokud nebudete hotovi. Nyní požádejte Boha, aby vám pomohl opakovat to znova a znova, po zbytek vašeho života.

Z knihy Modlitba pro začátečníky
od Petera Kreefta
vydalo KNA