Naslouchající modlitba

Hlavní stránka / Texty / Knihovna / N / Naslouchající modlitba

 

 

Moderní roztržka mezi hlavou a srdcem

Většina dnešních křesťanů tak či onak trpí „postosvícenským“ smýšlením – karteziánskou a kantovskou roztržkou mezi myšlením a prožitky. René Descartes byl francouzský filozof  ze 17. století, který se pokusil vysvětlit lidské prožitky na základě své důvěry v rozum: „Myslím, tedy jsem.“ Immanuel Kant

byl německý filozof z 18. století, jehož racionální systém je shrnutím osvícenského myšlení. Podle Kanta lidská mysl není vybavena k poznání Boha, a to ani skrze rozum, ani skrze metafyzické poznání. Kant uznával Krista pouze jako morálního učitele a tvrdil, že Boha můžeme poznávat pouze prostřednictvím

etických impulsů, nikoli pomocí rozumu. Jeho a Descartovy myšlenky jsou v základu onoho zmatku, jímž trpí myšlení mnoha křesťanů do dnešního dne. Mnozí křesťané přijímají pojem Boha a poznání o Bohu jako skutečnost, ale současně popírají základní způsoby, jak Boha milovat, jak ho znát a jak s ním žít. Tyto způsoby souvisejí více s intuitivním poznáním, bez kterého přicházíme o dobro, které nám poskytuje rozum: o dobro pojmového poznání. Tito křesťané pak realitu nahrazují něčím sekundárním. O tom

hovořil papež Jan Pavel II., když říkal, že mezi moderními lidmi se poznání Boha vytrácí. Důsledkem roztržky mezi intuitivním a racionálním poznáním je to, že žijeme ve věku, v němž je i mezi rozhodnými křesťany málo těch, kteří věří v Kristovu skutečnou přítomnost u nás a v nás. Søren Kierkegaard, který žil

v devatenáctém století, hlasitě varoval církev nořící se do postosvícenského myšlení: „Zapomněli jsme, jak existovat, jak být.“ Zřejmě jsme jeho varování neslyšeli. O bytí dokážeme pouze přemýšlet. Dokážeme přemýšlet o křesťanském dogmatu, ale je pro nás těžké nalézt a milovat Boha, protože něco takového

vyžaduje srdce, v němž není ona trhlina. Popíráme-li intuitivní způsoby poznání, už nemůžeme slyšet Boží hlas. Uvedu příklad, jak se ta trhlina mezi námi projevuje. Jistý křesťan byl nesmírně vděčný za uzdravení této trhliny mezi hlavou a srdcem. V důsledku tohoto uzdravení začal s Bohem žít zcela jinak. Jinému křesťanovi vyprávěl, jakým potěšením mu je modlitba, ve které naslouchá Bohu. Odpověď onoho křesťana byla jako studená sprcha: „Aha, tak ty máš přímou linku k Bohu?“ Ačkoli to byl rozhodný křesťan, dal průchod té formě nevěry, kterou dokonce i velká část „věřící“ církve sdílí s Kantem. Kantovská roztržka je tato: Bůh nemůže být předmětem poznání, númena nemohou být poznána ve fenoménech. Je to abstraktní, filozofi cký způsob, jak popírat Kristovo vtělení a inkarnační realitu. Popírá se zde, že Boží Syn se zrodil z hmoty – z ženy. A popírá se i to, že v křesťanech žije někdo jiný – Kristus s Otcem a s Duchem: Život, to je pro mě Kristus… Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus (Sv. Pavel ve Fp 1,21 a Ga 2,20). V kontrastu s Kantovou  deologií křesťané tvrdí, že Bůh k nám mluví způsobem dosvědčeným v Písmu. Bůh utvořil naše duše a dal nám oči a uši nadpřirozené víry kotvící ve skutečnosti, že Bůh žije v nás a my v něm – že ho skutečně vidíme, slyšíme a známe. Númena – totiž transcendentní Dobro, které překračuje oblast přírody a čistého rozumu – přebývá v nás, fenoménech po Kristově inkarnaci. Ačkoli víra pokorně uznává, že vidí pouze nejasně, jako v matném zrcadle, přesto vidíme – a slyšíme. V evangeliu jde o toto vidění a slyšení. Byli jsme stvořeni pro obecenství – pro komunikaci s Bohem. To byl důvod, proč Kristus přišel mezi nás.

 

Hledáme přítomnost, nebo prožitky?

Vyrůstala jsem v rodině, v níž jsem netrpěla namyšleností karteziánskokantovské roztržky. Matka celý život prožívala a zastávala celistvý židokřesťanský světonázor a také mi jej předala. Zmatek, k němuž vede tato roztržka, jsem ale dobře poznala díky orientaci na prožitky, do níž jsem jako dítě upadla. Šlo o dilema, kdy upadáme do opačného extrému kantovské roztržky – do polohy modernismu. Bereme-li vážně, že Bůh je neustále s námi, je naší pevnou zásadou, že hledáme samotného Boha, a nikdy prožitek Boha, k čemuž patří i slovo, které Bůh může poslat. Jinými slovy, praktikování Boží přítomnosti není pouhým subjektivním pocitem. Bůh, objektivní Skutečný, tu skutečně je. Jak řekl C. S. Lewis, je tou nejkonkrétnější skutečností, jakou kdy můžeme poznat. Ještě jako dítě jsem prožila velmi silným způsobem Boží přítomnost. Při jisté příležitosti jsem poklekla  a modlila jsem se ze vší své síly (stačí špetka Ducha svatého a každý se tak může modlit – zejména dítě) a volala jsem k Bohu, aby přišel. Bůh tu modlitbu nepochybně vyslyšel. Duch sestoupil na mě a do mě a já jsem znala Boha celou svou bytostí. Bylo to, jako kdyby

do mě vstoupila živá přítomnost v podobě Božího ohně, cele mě naplnila a vytryskla ze mě jakožto svatý výkřik a svaté víno, šumící vzhůru v čiré a neuvěřitelné radosti. Prsty na nohou a rukou mi mravenčily Božím očistným a uzdravujícím ohněm a radostí. Nikdy nepřestanu být za ten prožitek vděčná. Jeho žár mě dlouho provázel. Objevil se ale problém: Prožitek Boží přítomnosti jsem omylem považovala za samu objektivní přítomnost. Jakmile smyslové prožitky vyprchaly, pokusila jsem se je znovu „zachytit“. To se mi pochopitelně nepodařilo a já jsem vstoupila do puberty v obavách, že Bůh už se mnou není, protože jsem nedokázala vnímat nebo cítit jeho přítomnost. Tak jsem nakonec měla stejný problém jako „rozumoví“ křesťané: Protože jsem se mylně domnívala, že jsem Bohu odcizená, nemohla jsem ho slyšet. Ve sboru, v němž jsem vyrůstala, visela na stěně reprodukce obrazu. Byla v nadživotní velikosti a znázorňovala Krista jakožto „Světlo světa“. Když jsem byla ještě malá holčička, tento obraz na mě velice silně působil. Pokud mě kázání neoslovovalo nebo bylo příliš dlouhé, ztrácela jsem se v tomto obrazu. Klepal snad Kristus na dveře mého srdce? Jistě. Jak mu ho mohu otevřít? A udělala jsem to? Moc jsem po tom toužila. Těmito otázkami jsem se trápila dokonce i po obrácení a po křtu Duchem svatým. Kristus nepochybně klepal na dveře mého srdce. Snažil se ke mně mluvit, ale já jsem neslyšela. Neuměla jsem otevřít dveře. Potřebovala jsem slyšet a nalézt odpovědi na své otázky. Na onom obraze dveře obrůstaly trním a býlím – nebyly již dlouho otevřeny. Kristus tam stojí v úžasném světle a chce do mého srdce vnést svítilnu, z níž jeho zářivé světlo vychází. „Pomoz mi, Ježíši,“ modlívala jsem se. „Ježíši, pomoz mi, abych ti otevřela své srdce.“

Nicméně nedokázala jsem dveře otevřít, protože jsem trpěla tou hroznou roztržkou. Nevěděla jsem, jak přitakat Boží přítomnosti, jak ho vidět a slyšet očima a ušima svého srdce. Netušila jsem, jak praktikovat jeho přítomnost v mém nitru a setkat se tak s vlastní duší a srdcem a jeho schopností naslouchat Bohu. On do mého srdce vstoupil, když jsem se znovuzrodila a byla pokřtěna. Protože jsem ho ale necítila, volala jsem k němu, jako kdyby byl stále někde velmi daleko. On tam ale byl, po celou tu dobu, co jsem k němu volala. Problém byl v tom, že jsem byla odcizená svému vlastnímu srdci, neznala jsem ho, a proto jsem byla vlastně vzdálená jemu i Bohu. Být vzdálen vlastní duši a nerozumět jí – to je moderní problém. Kráčela jsem „sama vedle sebe“. Podobně jako všichni materialisté jsem se pokoušela veškerou realitu vnímat svou smyslovou bytostí – domnívala jsem se, že tak to má být. Jako dítě jsem ale ještě nebyla schopna propojit subjektivní prožitek s objektivní realitou a pravdou. Měla jsem víceméně zjednodušující černobílé vidění běžné dětskému věku. Ještě dodám, že pokud mají rodiče děti, jež slyší a živě reagují na kázané evangelium – a tím plně otvírají svá srdce prožitku Boží přítomnosti – měli by se za své děti modlit a pak jim tyto věci vyložit na úrovni, které mohou děti rozumět. Během dospívání jsem se přestala snažit Boha prožívat a postupně jsem sešla z cesty. Prožívala jsem něco velmi podobného tomu, co zakoušel C. S.

Lewis ve svých pokusech znovu zachytit radost. Velice dobře to popsal: Přestáváme hledět na objekt, od kterého radost přichází, a začínáme se soustředit na prožitek či stopu, kterou tato zkušenost zanechává ve smyslové bytosti. Jediné řešení je v tom, že se nepřestaneme dívat na objekt. Toto jsem ale mnoho let nechápala – a v těchto letech jsem opustila stezku, kterou měl Bůh pro mě připravenou. Měli bychom si všimnout – a platí to zejména pro ty, kdo pracují s mladými lidmi – že kantovská trhlina mezi myšlením a transcendentním prožitkem se lidem v pubertě a lidem nezralým jeví jako něco „přirozeného“. Puberta je

narcistické a autoerotické období, kterým musí projít každé dítě, než dosáhne zralosti a dospělosti. C. S. Lewis psal o dočasném přerušení svého imaginativního života (viz „Naslouchající modlitba a pravá imaginace“ v 10. kapitole) v období mezi dětstvím a „krásným probuzením, jež se u většiny z nás dostaví,

když završíme pubertu“. Tento chlapecký spánek nazývá „temným středověkem“, obdobím, v němž

„představivost spí, zatímco mnoho nedokonalých smyslů a ambicí je až příliš živých“. Když mu bylo kolem čtrnácti, vrátila se mu imaginativní renesance radosti v podobě touhy. S ní se dostavil dar vnitřního vědomí „pustiny a hladu po Radosti“. Když se padlí smrtelníci probudí z narcistického a autoerotického období

puberty, často začnou život zakoušet dvěma různými způsoby. To byl i Lewisův případ. Byl tu jednak jeho tajný život představivosti, k němuž patřilo hledání radosti a neustálá snaha „znovu ji prožít“, jednak postoje a neřesti („erotické fantazie, představy, do nichž se promítaly mé ambice“), nabyté v „temném středověku“. Všichni můžeme být vděčni za to, že Lewis vyšel z tohoto „dvojitého života“ s jedinou tváří před Bohem. Lépe než kdokoli jiný v moderní době psal o nutnosti pojmenovat hřích a zemřít hříšným, falešným

způsobům a svému já. Nastal čas, kdy jsem byla pokořena a dospěla jsem na konec svých sil. I já jsem poklekla v poslušnosti před Bohem. Se zarmouceným srdcem jsem vzpomínala na marnou snahu vnímat Boha během svého dětství a modlila jsem se: „Pane, možná nikdy znovu nepoznám tvou přítomnost, možná nedojdu do nebe, ale chci ti sloužit. Chci tě poslouchat, jak nejlépe umím.“ A pochopitelně právě na to Bůh čekal.

 

Život v přítomnosti

Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná (J 15,10–11). Nyní můj zrak spočíval výhradně na předmětu – na Bohu samotném. Probírala jsem všechna Kristova přikázání v Písmu a aplikovala jsem je na sebe – oslovovala jsem jimi sama sebe svým jménem – a zapisovala jsem si je do svého modlitebního deníku. Rozjímala jsem nad těmito přikázáními a prosila jsem Boha, aby mi ukázal, jak je mohu nejlépe aplikovat. V mnohém se týkala právě mě v mé situaci. To mě zcela osvobodilo od orientace na prožitek.

Naučila jsem se chodit ve víře. Brzy jsem začala znovu poznávat radost. Rostla jsem v Kristu. Pak přišla doba, kdy jsem občas „cítila“ projevy Boží přítomnosti a jeho jednání. Plně jsem ale pochopila, že Bůh je se mnou stále, ať už ho nějakým způsobem „vnímám“, či nikoli. Nehledám smyslové prožitky; nepotřebuji je. Hledám Boha, nikoli prožitek. Obraz Holmana Hunta předává úžasné poselství jak věřící církvi, tak dnešnímu světu. Hunt žil na přelomu devatenáctého a dvacátého století a viděl, jak se křesťané vzdalují od svého Pána a jak ztratili vědomí o tom, že Bůh v nás přebývá. Jsme-li v takovém stavu, pak Kristova slova z evangelií pronikají pouze do křesťanovy racionální mysli. Často nemohou proniknout hluboko do srdce, tam, kde se intelekt, intuice, vůle, cit, představivost a prožitek spojují v poznání víry. Pokud jsme zrozeni z Ducha a nedokážeme naslouchat Bohu či přijímat vedení, útěchu, moudrost a porozumění, může většina z nás udělat malý praktický krok, který nás vyvede ze slepé uličky. Tento krok působí, že se „větší částí své bytosti“ – duchem, duší i tělem – podílíme na modlitbě. Nejprve ale musíme vzít vážně to, že Bůh je nám přítomen a že je v nás. Přitakáváme skutečnému, které k nám sestoupilo při obrácení: Skrze křest jsme zaujali své místo v Kristově smrti a spolu s ním jsme zemřeli své hříšné přirozenosti. Když Kristus vstal, vstali jsme spolu s ním v novotě přebývání jeho Ducha v nás. Při čtení následujících řádků můžeme dát ruku na prsa, děkovat Bohu a vyznávat: Žije ve mně někdo jiný – Kristus, světlo světa; jeho Duch a jeho slovo mě uvádějí do veškeré pravdy. Díky jeho Duchu mohu vzhlédnout k Otci, který je nade vším svrchovaný, transcendentní, vyvýšený a svatý, a poznat ho jako svého nebeského Otce.

Děkuji ti, Pane Ježíši Kriste, že přebýváš ve mně, že mě spojuješ s Bohem Otcem, že mi pomáháš přijímat jeho láskyplná a potvrzující slova – tak, abych nalezl, přijal a prožíval svou skutečnou a plnou identitu jako jeho milované dítě. Nacházím ji v tobě – díky vykoupení, jež jsi pro mě vydobyl. Kéž tvá slova, spolu s tvou přítomností v mém nitru, vyzařují z celé mé bytosti. Kéž stále více očišťují a posvěcují můj intelekt, mou představivost i mé smyslové vnímání. Již v tuto chvíli ti, Pane, předem děkuji za to, že tuto modlitbu vyslyšíš. Amen.

Pokud se křesťan bude stále takto modlit, pokud bude praktikovat přítomnost, bude ve svůj čas plně zbaven karteziánsko-kantovské trhliny. V plnosti získá židokřesťanský světový názor a symbolický systém – křesťanský pohled na Boha, na druhé lidi, na sebe sama a na veškeré stvoření. Jakmile se člověk modlí k Bohu podobným způsobem, jak je uvedeno výše, začíná se správně orientovat v křesťanské skutečnosti. Už nehledá Krista tak, jako kdyby se nikdy nebyl narodil shůry a neměl kontakt s Kristem a se svým vlastním srdcem. Není odcizen svému srdci, v němž přebývá Kristus, a sám je v Kristu. Je zakotven v Kristu, zůstává v něm, a je tedy doma i ve svém vlastním nitru. Ještě o ochraně před soustředěním se na prožitky Mnozí, kteří nechápou zakoušení Boha, nazývají naslouchající modlitbu provozováním subjektivnosti. Chtějí tím říci, že jde o pouhou citovost. Skutečnost je ale taková, že pokud se naučíme správně se modlit a mít skutečný vztah s Bohem, dostáváme se do kontaktu s objektivní Skutečností a pravdou. Praktikovat Boží přítomnost znamená uznávat konečnou, objektivní realitu. Děje-li se to, jsme a chodíme s Bohem – ve své zkušenosti a v pravdě. Když svatý Pavel píše, že „máme pokoj skrze našeho Pána Ježíše Krista“ (Ř 5,1), pak tento pokoj, jak je uvedeno v poznámce k New International Version, „není pouhý subjektivní pocit (pokoj mysli), ale především objektivní stav, nový vztah s Bohem. Kdysi jsme byli jeho nepřátelé, teď jsme jeho přátelé.“ Oswald Chambers to vyjadřuje pregnantně: … Spasení, to byl Boží, nikoli lidský nápad; proto je to bezedná hlubina. Spasení je velká Boží myšlenka, nikoli nějaký prožitek. Prožitek je pouze branou, skrze kterou vstupuje spása do našeho vědomí. Nikdy nekažte prožitek; „kažte velkou Boží myšlenku, která je za ním“.  Mnozí, kteří přišli ke Kristu ze světského prostředí, nebo ti, kdo jsou dosud emocionálně či intelektuálně nezralí, mohou k transcendentnu a k mystičnu přistupovat především skrze prožitek. Tím se ocitají v ohrožení, zejména pokud se jim nedostalo zdravého poučení z Písma nebo základů dobrého teologického vzdělání.

Když tyto lidi vyučujeme a učíme je naslouchat Bohu a poslouchat jej, měli bychom zdůrazňovat, že nejčastěji Boha slyšíme jako „tichý a jemný hlas“. Jeffrey Satinover o tomto hlasu v nepublikovaném článku říká: Často jsem si kladl otázku, proč je Boží hlas tak tichý a tak jemný. Možná se nás snaží naučit naslouchat. Podobně jako si šlechetný muž svou tichostí zjedná pozornost v místnosti plné řvoucích hrubiánů, přitahuje nás Bůh ke svému hlasu nikoli tím, že by se snažil překřičet naši vnitřní žvanivost, ale šeptá nám pravdy, jež zjevují jeho charakter. Rozumíme tomu, když něco probíráme s Bohem: „Jen pojďte a proberme to, praví Hospodin“ (Iz 1,18 ČSP). Měli bychom rovněž zdůraznit, že „silné“ prožitky jsou v lidském životě díky Boží milosti poměrně řídké. Většinou zakoušíme Boha způsobem, který naše tělesné schránky mohou vydržet. Běžnější způsoby, jimiž přijímáme od Boha a které popisuji, se k našim tělesným schránkám hodí lépe. Jejich účinek přitom není o nic méně hluboký. Hledat prožitek je omyl. Neměli bychom toužit po „mocných“ setkáních s Bohem.

Existuje cosi jako duchovní chtíč. Podobně jako u tělesných chtíčů musíme odhalit motivy, z nichž vyrůstá, a vypořádat se s nimi. Můžeme v sobě kupříkladu najít touhu dokázat si existenci Boha nebo udělat dojem na druhé. Možná odhalíme určitý typ nevěry nebo dokonce neznalost toho, jak je Boží skutečnost úžasná. V této neznalosti pak toužíme nikoli žít z víry, ale z toho, co zakoušíme.

 

Celý Kistus

… ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost (1K 1,23–24; přidané zdůraznění). Většina lidí není schopna přijímat moudrost Ducha svatého, protože jejich zasvěcení do Krista – jejich křest – bylo neúplné. Musíme plně zaujmout své místo v Kristově umírání (tím, že důkladně usmrtíme své staré já, a to ve zkušenosti i v pravdě) a v jeho vzkříšení (tím, že skutečně přijmeme životodárného Ducha, a to ve zkušenosti i v pravdě). Jsme-li plně pokřtěni v Ježíše Krista, zůstáváme v něm a on nás spojuje s Otcem. Sám je skutečně naší moudrostí. Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením (1K 1,30). Velké většině křesťanů se nedostalo takové duchovní přípravy na křest, která by jim umožnila vstoupit do očistné vody s ochotou zemřít starému, oddělenému a oddělujícímu se já a plně se otevřít „sladkému pomazání Ducha svatého“. Každý, komu jde vážně o otevření svého srdce, tak aby mohl vidět a slyšet Boha, musí požádat o to, čeho se mu při zasvěcení do Krista nedostalo, a přijmout to. Plnost křtu vodou a Duchem svatým není něco zbytného. Oni tam přišli a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch svatý, neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil; byli jen pokřtěni ve jméno Pána Ježíše. Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha svatého (Sk 8,15–17).

Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude. Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám. Ještě malou chvíli a svět mne už neuzří, vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi (J 14,15–19).

 

Nutnost soustředit se především na Boha

Kromě roztržky mezi hlavou a srdcem, vyhledávání prožitků s Bohem nám ve slyšení Božího hlasu brání i nedostatečné soustředění. Je to zvlášť nebezpečné pro lidi sloužící na plný úvazek. Každodenní potřeby a tlaky, soustředění se na práci a pomáhání druhým nám mohou zamlžit naši základní povinnost neustále milovat a oslavovat Boha a radovat se z něj. V následujícím citátu Oswald Chambers defi nuje problém a přináší i jeho řešení: „Pán nám neříká: ‚dělej, dělej‘, ale ‚buď, buď‘; pak bude on ‚dělat‘ skrze tebe.“ Všechna Chambersova hutná a skvělá vyjádření o křesťanské službě předpokládají dokonalé pochopení křesťanské reality. Působí v nás život samotného Boha. Ten činí naše jho lehkým, protože jde o jho Kristovo. Věřit je snadné, protože nejde o pouhé mentální přitakání, ale o uznání skutečné přítomnosti – Krista, který k nám přichází a přináší nám Boží království. Pro moderní lidi je velice nesnadné tuto pravdu přijmout. Naše vzdělání vychází z materialistických a humanistických předpokladů a vyvolává v nás odpor vůči duchovní skutečnosti.  Když se zdá, že celý svět je duchovně a emocionálně nemocný a církev více méně nefunguje a není schopna uzdravit ani své vlastní členy, bylo by snadné soustředit se výhradně na to, co bylo zanedbáno a nepochopeno. Uvedu příklad: Církev a moderní křesťané mají veliký zmatek v otázce, co vlastně je duše v těle. My, kdo sloužíme, jsme pak v pokušení soustředit se výhradně na duši a její vývoj. Ohniskem našeho zájmu ale musí zůstat vztah k Bohu a jeho sláva. Jinak by tento fatální přesun důrazu působil proti našemu vlastnímu duchovnímu zdraví stejně jako proti schopnosti být potrubím, kudy Boží uzdravení proudí k druhým. 

 

Temnota a ticho jako varování od Boha

Boží moudrost k nám denně přichází, pokud ji hledáme („náš denní chléb dej nám dnes“), nicméně „někdy nás Bůh nechává projít kázní temnoty, aby nás naučil na něj dbát“. Musíme si dát pozor, abychom v takové chvíli Boha nepomlouvali. Potřebujeme čekat a naslouchat jen jemu. Neměli bychom si stěžovat a běhat  často za druhými lidmi, aby nám poskytli útěchu a vedení. Těžko můžeme přijmout lepší povzbuzení, než nám dává Oswald Chambers: Zůstaňte potichu. Otevřete-li svá ústa v temnotě, promluvíte ve špatném rozpoložení. Temnota je čas naslouchání. Nemluvte o ní s jinými lidmi, nečtěte knihy, v nichž byste hledali důvod temnoty, ale pečlivě naslouchejte. Budete-li mluvit s druhými lidmi, neuslyšíte, co říká Bůh. Jste-li v temnotě, naslouchejte. Až se opět ocitnete ve světle, dá vám Bůh velmi vzácné poselství pro někoho jiného.  Když čekáme na Boha, patrně uvidíme něco, co jsme dříve vidět nedokázali.

Vzpomínám si na chvíli, kdy se mi dostalo tohoto ponaučení. Pán naší službě velice žehnal, takže jsem viděla, jak jsou rychle vyslýchány modlitby za uzdravení životů druhých lidí. Pak jsem ale nečekaně musela sama čekat na Boha, když jsem potřebovala odpovědi na určité otázky. Jinak řečeno, musela jsem sedět, odpovědi nepřicházely, Bůh mi neukazoval, jak se mám modlit, chybělo mi jakékoli vedení vyjma dobrého a úžasného daru rozumu, který dal nám všem. Od Boha mi nepřicházela téměř žádná útěcha! Naslouchala jsem, ale Bůh nemluvil. Když jsem tak očekávala na modlitbách, uvědomila jsem si, že v nasměrování mé důvěry došlo k drobnému posunu. Byl to posun od důvěry v Boha samotného k důvěře ve služebné dary, které nám dal. Z celého srdce jsem činila pokání. Řekla jsem: „Pane, pokud už nikdy nebudeš v mém životě mocně jednat tak, jako když jsi mi zjevoval svou vůli, stejně ti budu důvěřovat. Stejně se budu modlit ve víře za ostatní!“ Tuto „kázeň temnoty“ ukončil nádherný a formující modlitební prožitek. Čekala jsem tehdy na Pána a předkládala jsem mu krátkodobé i dlouhodobé potřeby. Nikdy nemůže nic nahradit náš základní modlitební postoj, kterým vyjadřujeme naprostou důvěru v Boha, i když mlčí a nic nám neříká. Bůh mi tehdy ukázal, že jsem nebyla daleko od zneužívání duchovní moci. Mnoho nechybělo a důvěru v Boha bych nahradila používáním duchovních darů.

Jak nádherné varování od Boha! Máme jednat v moci a síle, kterou nám dává ke kázání, vyučování a uzdravování. Musíme přitom ale dávat pozor na tyto jemné posuny – od soustředění se na Boha a jeho přítomnost k darům, které nám dává. Jsme tu od toho, abychom oslavovali Boha a abychom se z něj po celou věčnost radovali. To je naše hlavní zodpovědnost; je to náš účel. Všechno ostatní je vůči tomuto primárnímu cíli druhořadé. Teprve pak následují další věci, včetně toho, co je dobré pro nás, pro naše bližní a pro celou naši službu. Dary, sláva i moc – to všechno dává Bůh, ale nic z toho nás nemá přivést k tomu, abychom již nežili z víry. Vždy uvidíme „matně, jako v zrcadle“, ale musíme Bohu plně důvěřovat. V době, kdy neslyšíme, kdy netušíme, kam se obrátit, nám nepomůže nic než modlitba v Duchu svatém a „Ježíšova modlitba“. Tímto způsobem držíme

Boží jméno nejen ve své mysli a ve svém srdci, ale i na jazyku. Nevíme-li, jak se modlit – ba ani za co se modlit – a zdá se, že nikde není žádná pomoc, pamatujeme na to, že svaté jméno a Přítomnost jsou jedno, a že … Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle (Ř 8,26–27). Ve jménu Ježíšově je moc. Je v něm naděje, je v něm síla, je v něm uzdravení.

 

 

Skutečné naslouchání Bohu znamená poslušnost

Proto Kristus říká, když přichází na svět: „Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení. Proto jsem řekl: ‚Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v tvé knize psáno‘“ (Žd 10,5–7). Když bylo Ježíšovi osm dní, Marie a Josef ho přinesli do chrámu (L 2, 21–40). Tam byl Simeon, který „očekával potěšení Izraele“ (v. 25). Simeon viděl Ježíše, vzal ho do náručí a dokonce nad ním pronesl prorocká slova. V Lukášově evangeliu čteme, že mu „bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše“ (L 2,26). Simeon byl „pohnut“ či přiveden Duchem svatým do chrámu právě v onu chvíli, aby spatřil Mesiáše, na kterého tak dlouho čekal a za něhož se modlil. A znovu pohnut Duchem svatým promluvil nad novorozeným Kristem následující slova, která známe a zpíváme pod názvem Nunc dimittis: Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael (L 2,29–32). 

 

Simeon nebyl jediný, kdo toho dne přijal slova od Pána. Stará vdova a prorokyně Anna, která zůstávala v chrámu a uctívala Boha dnem i nocí, Mesiáše okamžitě poznala. Vzdala díky Bohu a „mluvila o tom dítěti všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma“ (L 2,38). Simeon a Anna přijali tato slova od Pána a bez problémů podle nich jednali, protože to byli zralí modlitebníci. Jejich srdce již dlouho vzhlížela k Bohu v modlitbě a byla otevřená pro moudrost shůry. Marie a Josef se těm slovům podivovali. Jistě je uchovávali ve svých srdcích, jak to Marie udělala již tehdy, když jí Pán skrze anděla Gabriela řekl, že porodí Božího Syna. Pánovo slovo, které Marii a Josefovi přicházelo v minulých měsících, tak bohatých na události, je připravilo na tento den v chrámu. Onoho dne přišlo Boží slovo znovu a potvrdilo to, co jim již bylo řečeno. Tato slova je musela velice uklidnit a posílit pro osud, který je očekával, a pro vše, co leželo před nimi. Jinak by byla jistě těžko snesitelná ta svatá bázeň, kterou zakoušeli, když se vraceli do Galileje spolu s dítětem, jež jim bylo svěřeno. V Nazaretu pak „dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním“ (L 2,40). Když anděl Marii oznámil, že porodí Syna Nejvyššího, zareagovala Marie těmito slovy: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova“ (L 1,38). Její božský Syn přišel na svět a řekl: „Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli.“ Když naslouchal Otci, získal moudrost, jak konat jeho vůli. Dokonal v plnosti to, k čemu byl povolán, a vykoupil svět. Jaké je mé povolání? Proč jsem byl poslán na tento svět? Poslušnost plynoucí z naslouchání Bohu nám umožňuje bezpečně konat to, k čemu jsme povoláni. Je to radikální poloha: Jsme svobodni od toho, co nám říká svět, tělo nebo ďábel. Už nejsme otroky hříchu, ale žijeme pro Boží hlas. To nás přivádí na prostorné místo ryzí tvořivosti. Jsme činitelé, kteří sami byli učiněni k obrazu našeho Stvořitele Boha.1 Učíme se spolupracovat s tím, co slyšíme jako příkazy od Boha, a on pak skrze nás miluje svět. Předně ale musíme zemřít jakémukoli zkreslení evangelia, jež z něj činí zvěst soustředěnou na člověka a určenou lidskými potřebami. V takovém evangeliu bývají Kristus a jeho Duch často redukováni na zdroj našeho požehnání a na ty, kdo se starají o naplnění našich potřeb.

Ve své významné knize The Forgotten Father (Zapomenutý Otec) nás Thomas A. Smail varuje: Ježíš evangelií se prostě nevejde do tohoto kadlubu, protože pak by bylo vypuštěno to, oč mu jde ze všeho nejvíce. Ježíš nebyl nikdy služebníkem potřeb, které na něj ze všech stran doléhaly. Jeho program neurčovali ti, kdo se na něj tlačili se svými nenasytnými životem nepanovaly lidské nároky. Ježíš se podřizoval Božímu nároku. Vidíme-li, jaké místo zaujímal v Ježíšově životě Otec, pomáhá nám to vidět, že ze všeho nejvíc se potřebujeme odvrátit od zaujatosti svými vlastními potřebami ke křesťanství, v němž hraje hlavní roli poslušnost. V něm je uzdravení pouze předehrou k následování a obnova předehrou k obětování se tomu, kdo vás obnovil.“ Skutečné naslouchání je poslušné naslouchání. Naslouchat Bohu znamená poslouchat jej. Moudrost shůry přijímají ti, kdo jsou připraveni ji poslechnout. Naslouchat Pánovu hlasu v modlitbě znamená nacházet mysl Kristovu, získávat transcendentní moudrost, k níž patří pochopení, vedení, poznání, povzbuzení i útěcha. Není to nijak těžké; potřebujeme ale zrození shůry a musíme zůstat ukotveni v tomto novém životě. V něm sdílíme stejné priority s Kristem. Kristovský život, který je v nás, naslouchá Otcovu hlasu.

 

Kristus naslouchal moudrosti shůry

… sám od sebe nečiním nic, ale mluvím tak, jak mě naučil Otec. Ten, který mě poslal, je se mnou; nenechal mě samotného, neboť stále dělám, co se líbí jemu (J 8,28–29). Po celý svůj pozemský život byl Ježíš příkladem naslouchající modlitby. Ten, který je sám Slovo, jež bylo před počátkem světa, se naučil naslouchat Otci a poslouchat jej, když byl ještě dítě. Když mu bylo dvanáct a Josef a Marie ho vzali do chrámu, překvapoval učitele a učence tehdejší doby. Zvolali: „Odkud má tuto moudrost?“ Během svého pozemského života Ježíš neustále praktikoval Otcovu přítomnost. Vidět a slyšet Ježíše, jak k nám promlouvá skrz Písmo, znamená vidět a slyšet božského Syna, který je v jednotě se svým božským Otcem. Stále se k němu modlí a naslouchá jeho hlasu. Ačkoli Boha Otce nemůžeme vidět, on přikrývá a opásává svého Syna. Dává mu své pokyny a potvrzuje ho. A Ježíš dokonale zobrazuje Otce. Proto může říci Filipovi: „Kdo vidí mne, vidí Otce“ (J 14,9b).

Tímto způsobem je pro nás Ježíš dokonalým vzorem, jak praktikovat přítomnost neviditelného Skutečného, objektivní Přítomnosti, která je mimo nás a k níž jsme přitahováni a jež z nás činí účastníky nesmrtelnosti. Máme podíl na Skutečném, který, ač neviditelný, k nám promlouvá, volá nás jménem a slyší nás, když se modlíme. Pak se stáváme skutečnějšími, neboť skrze naslouchání Bohu získáváme oporu a pevnost.

 

Leanne Payneová
Naslouchající modlitba
Návrat domů, 2010

Autor: Leanne Payneová




Sdílet na Facebook
Sdílet na TwitterSdílet na LinkedInPoslat odkaz emailemVytisknout tuto stránku

RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Web o křesťanské modlitbě 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.