Nebe v mé duši

Hlavní stránka / Texty / Knihovna / N / Nebe v mé duši

Alžbětu Catezovou nic nepředurčovalo ke psaní. Je dcerou vojáka, narodila se 18. července 1880 ve vojenském táboře Avord nedaleko Bourges. Všechno ji táhlo k hudbě, ve třinácti letech získala svou první cenu za hru na klavír na konzervatoři v Dijonu. Mladá dívka, bohatá a moderní, hodně cestuje a zdolává hory. Dnes by lyžovala a řídila by vlastní auto – nejspíš ojeté, ale přece … Má-li nějaký velký dar, pak je to její srdce a železná vůle k zaměření na to, co si zaslouží být milováno.

Velice brzy se při modlitbě k Ježíši cítí vnitřně zasažená jeho Přítomností. Ježíš v ní začíná žít, v jejím srdci, v jejích myšlenkách, až postupně přetváří – za Alžbětiny urputné spolupráce – její náchylnost k hněvu a panování. A ona bude žít s planoucím srdcem a s touhou obětovat všechno ke cti Milovaného.

Z balkónu svého domu vidí přímo do zahrady kláštera bosých karmelitek, které se k tomuto Milovanému modlí a milují jej takřka dnem i nocí. Alžbětě Catezové stačí jen přeskočit zeď; potrvá jí to však sedm let. Její velmi citlivá ovdovělá matka se ovšem staví velice rázně proti odchodu své starší dcery. Má úplnou pravdu: i ve světě je možné se modlit, přestože na to někteří zapomínají; záleží na člověku.

Je Alžbětiným štěstím, že trpělivě vyčkala až do svých jednadvaceti let: díky tomu jako by „sekularizovala“ svou touhu po Karmelu a po kontemplativní modlitbě a zvnitřnila ji v „cele svého srdce“. Zůstane přirozeně přesvědčena, že všude je možné žít Přítomností Boží, a nepřestane to opakovat svým laickým přátelům. Sama však odmítne lákavé nabídky manželství a všechno, co by jí svět mohl nabídnout, a vrhá se tělem i duší do přísného dobrodružství Karmelu, kde přebývá Milovaný: ve zkouškách i v radosti, uchvácena v srdci svým velikým Přítomným.

A píše, aniž by si toho téměř všimla. Dopisy, několik modliteb, duchovní poznámky, dokonce i básně – aby udělala radost. Neměla mnoho času, protože v šestadvaceti letech podlehne tehdy nevyléčitelné Addisonově chorobě. Adresáti ale její listy uchovali, neboť u ní bylo všechno prostoupeno velkou blízkostí srdce a mimořádným smyslem pro Boha.

V roce 1906, v nejhlubším fyzickém utrpení a s vědomím, že brzy uvidí Boha, prosí, aby směla vykonat své rekolekce, čas zřetelnější samoty v délce šestnácti dnů. „Odcházím se Svatou Pannou navečer jejího Nanebevzetí (15. srpna), abych se připravila na věčný život,“ píše (Deník 306); to bude můj „noviciát pro Nebe“. Její převorka ji žádá, aby si „prostě poznamenávala, co dobrého ji  napadne“. Alžběta s úsměvem souhlasí. Bude tedy psát z poslušnosti pro matku Germaine, ale nepochybně s předtuchou, že se tato velkorysá první čtenářka podělí s ostatními.

Tak se zrodil sešit Posledních rekolekcí, jejichž rukopis prozrazuje Alžbětino vyčerpání i sílu její vůle. Každý den vychází text z jednoho úryvku Písma, ve skutečnosti se však jedná o dlouhou úvahu nad jediným ústředním tématem: jak žít už nyní „v Nebi naší duše“, kde je přítomna Nejsvětější Trojice, to, co bude jednoho dne naší hlubokou radostí „v Nebi slávy“.

Výraz „v Nebi naší duše“ v Alžbětiných ústech v sobě nemá nic z intimismu, vše je chválou Druhého, modlitbou za církev, vírou v neuvěřitelná slova Ježíšova, štěstím učedníka vydávajícího svědectví. Toto „Nebe“ jí nebrání, ale naopak pomáhá, aby byla diskrétně pozorná k potřebám druhých. Zde slyšíme hlas ticha, avšak hlas přátelský.

 

Poslední rekolekce

Alžbětin autentický text je považován za jedno z klíčových děl mystické literatury. Má-li pro nás, obyčejné lidi, nějaký nedostatek, pak ten, že je příliš hluboký – nebo příliš vznosný, chcete-li; někdy příliš hutný, což je způsobeno Alžbětinou snahou překonat fyzické vyčerpání.

Bylo tedy třeba přinést stoličku a vystoupit na ni: poněkud uvést, učesat slovník anebo vysvětlit určitý pojem, přitáhnout pozornost k nějaké myšlence, ilustrovat záměr, zařadit v kontextu Alžbětina i našeho konkrétního života, vyslovit krátce to, co pak s potěšením pročteme znovu v plném rozsahu textu. Záměrem bylo otevřít tyto rekolekce co největšímu počtu duchovních lidí, velkých či malých.

Tak se zrodila kniha „rekolekcí s Posledními rekolekcemi“ bl. Alžběty. Jsem si jist tím, že mi odpustí, jelikož můj úmysl je velmi dobrý. Koneckonců nikdo nemusí povinně číst komentář – u každého dne se nachází úplný Alžbětin text, který je v tomto vydání mnohem dostupnější než ve vydání sebraných spisů.

Tyto rekolekce lze vykonat různými způsoby; za povšimnutí stojí rekolekce z domova, protože tam mají každé rekolekce pokračovat a nést plody. Text může posloužit také jako prostá četba pro duchovní rozjímání, jde spíš o to, žít v duchu Alžběty, než projít jakousi řadou dní.

Jestliže však přece máme to štěstí, že si můžeme udělat čas pro osobní rekolekce v obvyklém slova smyslu – čas pro modlitbu, ztišení, uvažování a milost obrácení – a rozhodneme se pro nauku Alžběty od Trojice, můžeme projít šestnáct kapitol podle toho, kolik času máme. Například dvě kapitoly za den pro osmidenní rekolekce, anebo pětkrát tři kapitoly a první kapitolu v předvečer, popřípadě čtyřikrát čtyři kapitoly. Hlavně bychom si neměli nakládat příliš mnoho. Pro „krátké“ dvoudenní nebo třídenní rekolekce si kapitoly rozdělíme tak, jak nám to bude nejlépe vyhovovat.

Nakonec poznámka k oddílu „Vodítko pro modlitbu“, jejž najdeme v každé kapitole a který nabízí jednoduchou pomoc k modlitbě v duchu daného „dne“, včetně krátkého textu střelné modlitby. Rozhodně se nenuťte do nabízené modlitby. Můžete se po celou dobu rekolekcí spokojit s jedinou krátkou, zato opakovanou modlitbou – například s tou, kterou najdete na konci šestého, devátého nebo patnáctého dne. Formulace modlitby je jen pomůckou k nalezení osobní modlitby, nebo ještě lépe nevýslovné modlitby Ducha v našich srdcích, jež se často obejde beze slov, aby se stala prostou Přítomností lásky přijaté a darované, jak to Alžběta dobře poznala. „Jen abys žila s Ním,“ uzavírá (AD 273).

 

               DEN PRVNÍ
Nedozírné Ježíšovy hlubiny

Rekolekce jsou záležitostí lásky. Nastavíš se Božímu pohledu a vidíš, že tě miluje takového, jaký jsi. Osobním způsobem. Ať jsi kýmkoli. Tam, kam jsi právě dospěl. Bůh je takový, je Láska. Ve svém nejniternějším bytí. Jeho láska k tobě nezávisí na tvé lásce k němu. Jeho víra v tebe neochabuje kvůli tvému nedostatku víry. On hledá tvé srdce. Vydej se mu!

Můžeš říci: „Bůh mne nezajímá,“ to však nemění nic na skutečnosti, že on tě přece miluje. On prahne po štěstí svých dětí. A po jejich blízkosti. To je až příliš zřejmé, Bůh není lhostejný k tomu, zda ho miluješ či nemiluješ. Ten, kdo miluje, není nikdy lhostejný. Bůh stále touží. Ale uznává tě. Nechce si vynutit tvou lásku. Nevlamuje se do tvých dveří, ale jemně klepe. A jen co pootevřeš, jeho Duch pomalu vstoupí – jako lehký vánek. Někdy stačí málo a už cítíš, jak tvé srdce lépe dýchá.

Začít rekolekce, to je jako otevřít bránu tvého srdce a odvážit se hledět na Boha. A uvidíš, že ti ukazuje svého Syna Ježíše: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte“ (Mt 17,5). Bůh by v tobě rád viděl svého Syna Ježíše vstávat z mrtvých. Přeje si tvé duchovní znovuzrození. Ve hře je celé tvé bytí. K jaké nádheře jsi povolán!

Ta, která píše tyto rekolekce, je velkou věřící a velkou milovnicí. Její pozemské dny jsou sečteny a ona to dobře ví. Vzdor, zmatenost či uzavřenost do sebe sama, umocněná navíc fyzickou bolestí? Naopak, je tu pozornost, příprava, hledání naléhavější než kdy dříve. Už zde na zemi být jako Ježíš, a pokud bude potřeba, projít i přes Kříž – tak vypadá Alžbětin velký sen.

Uchovává si vysoký ideál, „podobnost obrazu Krista“: cíl, který mimochodem Nový zákon předkládá každému křesťanu (srov. Řím 8,29). Alžběta však nesleduje tento ideál především pro sebe samu, pro svou slávu či své vlastní štěstí, ale pro radost a lásku Boží; stává se již zde na zemi „chválou slávy“ své nádherné zachraňující Lásky.

Hle, to je její velký úkol (officium), uskutečňovaný na zemi jako v Nebi. Být „chválou slávy“, chválou lásky Otce, který nás zachraňuje v Ježíši. Svatý Pavel nám to popisuje jako úkol pro všechny (srov. Ef 1,4–6), pro nás obyčejné lidi, pro laiky, pro zasvěcené, pro každého svým vlastním způsobem. V našem konkrétním každodenním životě.

Kdo pozná Ježíše, pochopí vše o Bohu. Ve chvíli, kdy její život zhasíná, opakuje Alžběta naléhavěji než kdykoli předtím: „Nechci znát nic jiného než Ježíše“, „ukřižovaného z lásky“, v tomto „Tajemství“, jež nikdy neprobádáme do konce. Ježíš je naším jediným „Mistrem“, „Obrazem“ („Vzorem“), který směřuje naši křesťanskou identitu až k „identifikaci“ s ním.

Kde můžeme potkat Ježíše? Je zcela nablízku. Jsme Božím chrámem (srov. 1 Kor 6,19). Ježíš si učinil spolu se svým Otcem u nás příbytek (srov. Jan 14,23; 15,4) tím, že povolal Ducha do našich srdcí (srov. Jan 14,17; Řím 5,5; 8,9; Gal 4,6). Alžběta se tedy vrhne až na „dno bezedné propasti“, jíž je její duše, ústící v nekonečnou Trojici, jako nezměrná řeka,u které nelze rozpoznat, kdy se vlévá do Oceánu, jehož příliv i odliv na ni působí.

V hloubi tvého bytí tryská Oceán, jenž je pro tebe nevysychajícím a věčným Pramenem. Jednou z něj budeš dlouhými doušky pít. Proč zůstávat tak dlouho žíznivý a vyprahlý? Ježíš tě zve, abys vyměnil žízeň za pramen: to je cíl rekolekcí. I ty máš v hloubi svého srdce „vnitřní příbytek“.

Jsme tak rozumářští, vypočítaví a žárlivě soustředění na své vlastní zájmy, tolik zapomínáme na náš hlavní Zájem, jímž je Bůh, že by nám prospělo nadpřirozené opojení a posloužilo by nám jako lék. Alžběta jako nevěsta z Písně písní ochutnala víno Lásky a už nemůže zapomenout na Milovaného.

Všimni si také, jak je v tento první den rekolekcí Alžběta blízko Marii. Maria je „nevypověditelná“: nikdo lépe nepronikl Ježíšovo „tajemství“ a nikdo jím nebyl tolik proniknut. Maria je velkou zasvěcenou, jež tě touží uvést do poznání Ježíše. Chce tě naučit štěstí, jež najdeš, řekneš-li své „ano“.

Alžběta prosí Marii, aby „zformovala její duši“, aby z ní učinila Ježíšův „živý obraz“. Maria je „Matkou milosti“, poněvadž je matkou Ježíše, jenž je „plností“ milosti (srov. Jan 1,16) – milostí, jež není ničím jiným než Duchem Otcovým i Ježíšovým. Maria je svou mateřskou přítomností nádherným obrazem Ducha svatého; je svátostí Ducha, kterého nám Ježíš dává.

Na prahu těchto „rekolekcí“ se nám dává hutná a hluboká nauka, když se chceme pohroužit do Boží lásky, jež je nám  dána v Ježíši. Nikdy dokonale nepochopíme ani neodpovíme. Nikdy ale také nepřestaneme být milováni.

 

                   Alžběta napsala:

 „Nescivi.“  Nic víc jsem nevěděla (srov. Pís 6,11; DP 26,14). Hle, co zpívá nevěsta z Písně písní, poté co byla uvedena do „vnitřní komůrky“ (DP 26,14  a 26,15)!  Zdá se mi, že to musí být také refrén „Chvály slávy“, v tomto prvním dni rekolekcí, kdy ji její božský Mistr nechává proniknout na dno bezedné propasti, aby ji naučil plnit úkol, který bude jejím povoláním po celou věčnost a v němž se má cvičit už v tomto životě, jenž je započatou, ale stále se vyvíjející věčností.

„Nescivi!“ … Nic nevím a nic vědět nechci, jenom „ho poznat a mít účast na jeho utrpeních a na připodobnění se jeho smrti“ (srov. Flp 3,10). „Neboť ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna“ (Řím 8,29), ukřižovaného z lásky. Když budu zcela ztotožněna s tímto božským Vzorem, když úplně přejdu v Něho a On ve mne, tehdy naplním své věčné povolání, k němuž mě Bůh „v Něm povolal“ (srov. Ef 1,4) „in principio“ (na počátku) a jež budu naplňovat „in aeternum“ (navěky). Tehdy, ponořená do lůna Trojice, budu ustavičnou chválou jeho slávy – Laudem gloriae eius (Ef 1,12).

 „Nikdo neviděl Otce,“ říká nám svatý Jan, „jen Syn a ti, komu to chtěl Syn zjevit“ (srov. Jan 6,46 a Mt 11,27). Zdá se mi, že je možné také říci: „Nikdo nepronikl hloubku Kristova tajemství tak jako Panna.“ Jan a Magdalena pronikli do tohoto tajemství hodně hluboko. Svatý Pavel mluví často o „poznání, jež mu bylo dáno“ (srov. Ef 3,3–4). A přece: jak moc zůstávají všichni svatí ve stínu, pohlédneme-li do jasu Panny!

Ona – a to je nevypověditelné – je tím „tajemstvím, které uchovávala a o němž přemítala ve svém srdci“ (Lk 2,19) a které žádný jazyk nemohl zjevit, žádné pero nemohlo předat! Tato Matka milosti utváří mou duši, aby její dceruška byla živým „uchvacujícím“ obrazem jejího prvorozeného, věčného Syna, toho, který byl dokonalou chválou slávy svého Otce.

 

Z knihy Nebe v mé duši
od Conrada de Meester
vydalo KNA

Autoři: Conrad de Meester, Alžběta od Nejsvětější Trojice

Nejčtenější články za 30 dní

10.6.2017
Bůh v trojici jediný

27.5.2017
Kdo jsi, Světlo?

4.6.2017
Přijď ó Duchu přesvatý




Sdílet na Facebook
Sdílet na TwitterSdílet na LinkedInPoslat odkaz emailemVytisknout tuto stránku

RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Web o křesťanské modlitbě 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.