Svědectví o zármutku

Hlavní stránka / Texty / Knihovna / S / Svědectví o zármutku

Je Bůh dobrý?

To, co ve mně rdousí každou modlitbu a každou naději, je vzpomínka na všechny ty modlitby, které jsme s mojí- teď již zesnulou- ženou Bohu předkládali, a na ty všechny klamné naděje, které jsme si dělali. Ne snad jen naděje vzniklé v našich myslích, naplněných touhou po jejím uzdravení, nýbrž naděje povzbuzované (ba vynucované) nesprávnými diagnózami, rentgenovými snímky, podivuhodnými zlepšeními zdravotního stavu a nakonec i tím krátkodobým zotavením, které vypadalo jako zázrak.

Krůček za krůčkem nás Bůh vedl – a právě v těch chvílích, kdy vypadal tak milostivě, nám ve skutečnosti připravoval budoucí muka. Toto jsem si zapsal dnes v noci – byl to spíš výkřik než myšlenka a rád bych se teď pokusil zformulovat to znovu. Je racionální věřit v zlého Boha? Nebo řekněme v Boha, který by byl stejně zlý jako všechny tyhle věci? Ve vesmírného sadistu, potměšilého imbecila? Myslím, že je to přinejmenším příliš antropomorfní. Když se nad tím zamyslíte, je to daleko víc antropomorfní, než když jej namalujeme jako vznešeného starého krále s dlouhým plnovousem.

Takový obraz je jungovským archetypem – řadí Boha ke všem těm moudrým starým králům z pohádek, k prorokům, mudrcům a kouzelníkům. Podle podoby jde sice o obraz člověka, ale je v něm cosi víc než pouhé lidství. Ústí nakonec v ideu něčeho dávnějšího, než jste vy sami, v ideu bytosti, která ví víc než vy a kterou nemůžeme probádat. Chová v sobě tajemství, a proto dává prostor naději. Avšak též prostor pro strach nebo spíše bázeň, jež nemůže být pouhým strachem před potměšilostí zlomyslného potentáta.

Ale obraz, který jsem si o Bohu vytvářel minulou noc – to je prostě obrázek člověka, jako je třeba pan S. C., jehož roztomilým zvykem bylo přisedat si ke mně u večeře a vyprávět mi, co odpoledne prováděl kočkám. Jenže bytost typu pana S. C. – i když třeba nafouknutá do obřích rozměrů – by nemohla vymyslet, stvořit nebo řídit svou vládou absolutně nic.  Takový „král“ by dokázal jenom klást pasti, do kterých by zkoušel dávat návnadu. Nikdy by si však nedovedl vymyslet takové návnady, jako je láska, smích, narcisy nebo mrazivě studený západ měsíce. Ten – a stvořit vesmír? Ten by přece nedokázal přivést na svět něco takového, jako je vtip, duha, omluva nebo přítel.

 Proč vlastně ve své mysli dávám prostor takovým špinavým nesmyslům? Doufám snad, že se budu cítit lépe, když své pocity přioději do hávu myšlenek? Nejsou nakonec všechny tyto poznámky jen nesmyslnými škrábanicemi tvrdohlavce, který se nehodlá smířit s faktem, že s utrpením si prostě nemůžeme počít nic jiného než je vytrpět? Tvrdohlavce, který pořád ještě věří na nějaký zázračný vynález (ach, kdyby ho jen mohl najít), jenž učiní bolest bezbolestnou? Když sedíte v křesle u zubaře, je úplně jedno, zda se rukama držíte postranních opěradel, nebo je složíte do klína. Vrtačka vrtá dál. A pořád zármutek prožívám podobně jako strach, a možná spíš jako úzkost a napětí. Nebo jako čekání– takové to stísněné očekávání čehosi, co má přijít. Život se potom mění v pocit neustálého provizoria. Jako by nemělo smysl s čímkoli začínat.

Nedokážu se usadit a uklidnit: zívám, jsem nepokojný, kouřím ostošest. Než toto nastalo, míval jsem vždycky hrozný nedostatek času. A teď jako by neexistovalo nic jiného než čas. Téměř chemicky čistý čas – prázdné plynutí okamžiků jednoho po druhém. Jedno tělo. Nebo chcete-li, jedna loď… Motor na pravoboku vysadil. A já, levoboční motor, musím s bafáním pracovat dál, dokud nedorazíme do přístavu. Nebo spíš, než ta cesta skončí. Jak mě jen mohlo napadnout srovnání s přístavem? Závětří břehu – ano, to vypadá pravděpodobněji: černá noc, ohlušující bouře, příbojové vlny před námi – a jakási světla z pobřeží. Takto moje žena na konci své plavby spatřila zemi. A má matka právě tak. Říkám, že spatřili zemi – nikoli, že dopluly...

 

Zničený  obraz  a realita

Nevadí, že všechny mé fotografie zemřelé manželky jsou špatné. Ani – aspoň nijak zvlášť – nevadí, že má vzpomínka na ni je nedokonalá. Obrazy, ať už na papíře nebo v mysli, nejsou samy o sobě důležité. Mají význam pouze jako spojovací články. Zítra ráno mi kněz podá malou, kulatou, studenou oplatku bez chuti. Je to nevýhoda, nebo je to v určitém smyslu výhoda, že si nemohu namlouvat ani nejmenší její podobnost s tím, s čím mě spojuje?

Potřebuji Krista, nikoli něco, co se mu podobá. Chci svou ženu, ne cosi, co je jako ona. Opravdu dobrá fotografie by se nakonec mohla stát pastí, hrůzou a překážkou. Musím předpokládat, že obrazy nejsou zcela zbytečnou věcí, protože jinak by nebyly tak oblíbené. Nezáleží moc na tom, zda jde o malby a sochy mimo mysl, nebo o imaginativní konstrukce v mysli. Pro mě však z toho plyne výrazné nebezpečí: obrazy svatých se snadno stávají svatými obrazy – posvátnými předměty. Má představa o Bohu není božsky nedotknutelná; potřebuje občas prožít otřes. A je to on sám, kdo s ní pokaždé zatřese! Vždyť Bůh sám je ohromným obrazoborcem. Nemohli bychom říci, že toto otřásání obrazu a představami je jednou ze známek jeho přítomnosti?

 Vrcholným příkladem je Kristovo vtělení: rozbíjí všechny dřívější představy o Mesiáši. Většinu lidí obrazoborectví „uráží“; a blaze těm, koho ne. Ale totéž se děje i v našich osobních modlitbách. Obrazoborecká je i veškerá realita. Žena, kterou zde na zemi milujete, již v tomto životě neustále vítězí nad pouhou vaší představou o ní. A vy po ní toužíte, chcete ji mít nablízku – se vší její sebeobranou, chybami i neočekávanými projevy, tedy v její pevně zakotvené a nezávislé reálnosti.

A právě toto máme milovat dál, i poté, až zemře – nikoli nějakou představu nebo vzpomínku. Jenže ono „toto“ je teď pro nás nepředstavitelné. V tomto ohledu se má žena a všichni zemřelí podobají Bohu, v tomto smyslu se láska k ní stala – ovšem jen do jisté míry – stejnou láskou, jakou miluji jej. V obou případech je nutno, abych vztáhl své milující paže a ruce (očí tentokrát nelze použít) po realitě, napříč všemi proměnlivými fantasmagoriemi svých myšlenek, vášní a představ. Nesmím zůstat sedět uspokojen samotnou fantasmagorií a vzývat ji místo něj – nebo ji milovat místo ní.

Ne mou představu o Bohu, ale Boha. Nikoli moje fantazie o své ženě, nýbrž ji samotnou. Ano – a také ne mou představu o mém bližním, nýbrž svého bližního. Nedopouštíme se však často této chyby u lidí, kteří jsou dosud naživu – třeba ve stejném pokoji s námi? Nestává se mnohdy, že hovoříme a jednáme nikoli s člověkem, jaký ve skutečnosti je, nýbrž s (téměř přesným) obrazem, který jsme si o něm vytvořili ve své mysli? A on se zatím od této naší představy pořádně odchýlí, ještě než si toho stačíme povšimnout.

Ve skutečném životě – a to je jeden z prvků, jimiž se život liší od románů – budou jeho slova a skutky, pohlédneme-li na ně zblízka, stěží vždy dokonale zapadat do jeho „charakteru“, totiž do toho, co my nazýváme jeho charakterem. Vždycky bude mít v ruce nějakou kartu, o které jsme nevěděli. Proč myslím, že takto jednám s ostatními lidmi? Proto, že se často setkávám s jejich zcela zřetelně podobným jednáním vůči mně. Všichni si o sobě navzájem myslíme: „Toho člověka mám přečteného.“ A přitom si možná – už zase – celou tu dobu jen stavím domeček z karet. Je-li tomu tak, pak mi ovšem Bůh tu mou stavbu opět zbourá. Bude ji bořit tak často, jak uzná za potřebné. Ledaže by mě považoval za beznadějný případ a nechal by mě, abych si své lepenkové paláce stavěl v pekle navždy, „na svobodě mezi mrtvými“.

 

III. Boží mlčení

Nevracím se teď pokradmu k Bohu například jen proto, že vím, že pokud existuje nějaká cesta k mé zemřelé ženě, tedy jedině skrze něj? A přitom ovšem vím velice dobře, že takto Boha používat nelze. Pokud k němu přistupujete s tím, že vaším cílem není on sám, nýbrž ho chcete využít jako cesty, jako prostředku, pak k němu ve skutečnosti nepřistupujete vůbec.

 Právě proto jsou všechny ty oblíbené obrazy šťastného shledání na „druhém břehu“ tak špatné. Ne kvůli těm prostoduchým a příliš pozemským představám, nýbrž proto, že hlavní cíl vidí v něčem, co můžeme získat pouze nádavkem k pravému cíli.

Pane, jsou toto tvé skutečné podmínky? Mohu se se svou zemřelou ženou opět setkat jedině tehdy, když se tě naučím milovat tak, že mi na setkání s ní přestane záležet? Zkus se na to, Pane, podívat z našeho hlediska. Co by si o mně lidé mysleli, kdybych chlapcům řekl: „Teď žádný bonbon nedostanete, ale až vyrostete a o bonbony už nebudete stát, dostanete jich, kolik si řeknete“? Kdybych věděl, že když budu od své ženy navěky odloučen a když na mě navěky zapomene, zvětší to radost a nádheru jejího bytí, samozřejmě bych řekl: „Tak do toho.“ Stejně jako kdybych zde na zemi byl mohl uzdravit její rakovinu za tu cenu, že ji už víckrát nespatřím. Byl bych se o to postaral, abych ji už nikdy neviděl. Byla by to má povinnost. Každý slušný člověk na mém místě by to udělal. Ale to je něco úplně jiného – ne ta situace, v jaké se teď nalézám.

Když tyto otázky předkládám Bohu, nedostávám žádnou odpověď. Avšak to neodpovídání je zvláštního druhu. Spíš jako by na mě tiše hleděl, určitě ne bez soucitu. Jako by vrtěl hlavou, ale ne na znamení odmítnutí, nýbrž že tu otázku nechává otevřenou. „Tiše, dítě moje,“ říká mi jeho pohled, „ty mi nerozumíš.“ Je možné, aby smrtelník kladl otázky, které Bůh vidí jako nezodpověditelné? Řekl bych, že to je docela dobře možné. Na žádnou nesmyslnou otázku odpověď neexistuje. Kolik hodin má jedna míle? Je žluť hranatá, nebo kulatá? Taková bude asi polovina otázek, které klademe – celých padesát procent našich teologických a metafyzických problémů. A nyní, když tak o tom přemýšlím, vlastně před sebou žádný praktický problém nemám. Znám dvě velká přikázání a udělám lépe, zařídím-li se podle nich.

Praktickému problému v podstatě učinila konec smrt mé ženy. Pokud žila, mohl jsem jí v praxi dávat přednost před Bohem – to jest, bylo možné, že bych dělal, co by chtěla ona, a nikoli to, co by chtěl on, pokud by zde došlo ke konfliktu. Můj problém se teď netýká ničeho, co bych mohl dělat. Jde pouze o závažnost citů a motivů a dalších podobných záležitostí. Je to problém, který vytvářím já sám; určitě nejde o otázku, kterou by mi kladl Bůh. Radost z Boha. Opětné shledání se zesnulými. To vše nemůže v mé mysli figurovat jinak než jen jako hrací penízky bez skutečné hodnoty, jako bianco šeky. Pokud jde o to první, je má představa – lze-li to tak ovšem nazvat – obrovskou a riskantní extrapolací založenou na velice nečetných a krátkých zkušenostech získaných zde na zemi. A možná ty zkušenosti ani nemají tu hodnotu, jakou jim přisuzuji. Možná mají ještě menší hodnotu, než jakou jim přisuzují druzí. Má představa toho druhého je také extrapolací. V obou případech realita – proplacení obou bianco šeků – roztříští nejspíš všechny mé představy na padrť. A což teprve moje představy o vzájemném vztahu obojího!

Na jedné straně – mystické spojení. Na druhé straně – vzkříšení těla. Nedokážu postihnout ducha představy, formuli či dokonce pocit, který je spojuje. Realita to však, jak je nám dáno na srozuměnou, dokáže. Realita –v úloze obrazoborce. Nebe naše problémy vyřeší. Zřejmě ovšem ne tak, že by nám ukázalo nějaký jemný způsob, jak navzájem smířit všechny naše – zjevně rozporné – představy. Pojmy, na kterých trváme, nám Bůh vezme a rozbije. A pak poznáme, že žádný problém ve skutečnosti nikdy neexistoval.  A zase mám – více než kdy předtím – dojem, který nedokážu vylíčit jinak, než jako když se někdo zasměje do tmy. Cítím, že správná odpověď opět otřásá mými představami, odzbrojuje mě, protože je tak nádherně prostá.

Často si myslíme, že nás zemřelí vidí. A ať už je to rozumné, nebo ne, předpokládáme, že pokud nás vůbec vidí, tedy jasněji než dřív. Zdalipak teď moje zesnulá žena přesně vidí, kolik bylo v tom, co jsme oba nazývali láskou, pouhých mýdlových bublin a lesklých cetek? Nuže, má milá, buď co nejkritičtější! Nebudu se před tvým pohledem ukrývat, ani kdybych mohl. Nikdy jsme si přece jeden druhého neidealizovali, snažili jsme se nemít před sebou žádná tajemství. Má hluchá místa už stejně většinou znáš – a i kdybys teď objevila ještě něco horšího, přijmu to a ty také. Klidně mi vytýkej, vysvětluj, posmívej se mi, odpouštěj. Vždyť je to jeden ze zázraků lásky, že dává – oběma, ale snad především ženě – moc prohlédnout skrze své okouzlení z ní a přitom si ho nenechat vzít.

C.S. Lewis
Svědectví o zármutku
Návrat domů 
2012

Autor: Clive Staples Lewis  |  Štítky: Bůh, falešné představy o Bohu, nemoc, smrt, smutek, víra

Nejčtenější články za 30 dní

10.6.2017
Bůh v trojici jediný

27.5.2017
Kdo jsi, Světlo?

4.6.2017
Přijď ó Duchu přesvatý




Sdílet na Facebook
Sdílet na TwitterSdílet na LinkedInPoslat odkaz emailemVytisknout tuto stránku

RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Web o křesťanské modlitbě 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.