Jedním z rysů Boží přítomnosti, jež je určující pro náš život modlitby, je Boží přítomnost v našem srdci. To, že je v nás Bůh skrytě, ale skutečně přítomen, je pravdou naší víry.
Jste chrámem Ducha svatého
„Boží království je mezi vámi" (Lk 17,21), potvrzuje Ježíš. Apoštol Pavel říká, že „Kristus přebývá v našem srdci vírou" (Ef 3,17) a že "naše tělo je chrámem Ducha svatého" (1 Kor 6,19). „Ty jsi chrámem, nehledej jiného místa!“ říká jeden středověký řecký mnich. Bůh je v nás přítomen jako náš Stvořitel v tom smyslu, že v něm „žijeme, hýbáme se a jsme“ (Sk 17,28), ale jeho přítomnost je také v milosti a lásce tím intenzivnější, čím více roste láska v našem srdci. „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14,23). Ve křtu do nás vstoupila Nejsvětější Trojice a její přítomnost se v nás probouzí a zintenzivňuje s růstem naší víry a lásky.
Základním principem je usebrání
Jednoduchý a naprosto základní důsledek této pravdy spočívá v tom, že jeden z nejpodstatnějších rozměrů modlitby se nachází v hnutí usebrání a zvnitřnění, kterými sestupujeme do středu nás samých, abychom se setkali s Přítomností, která v nás přebývá. Tato Přítomnost však není předmětem smyslového vnímání či zkušenosti, ale je předmětem naší víry. Pokud však učiníme akt víry a v souladu s ním se snažíme o časté usebrání, abychom se v sobě setkali s Tím, který nás uvnitř nás samých očekává, začne naše víra pomalu ústit ve skutečný prožitek. Ověříme si, že v hlubině nás samých skutečně přebývá nevyčerpatelný zdroj pokoje, svatosti, čistoty, štěstí… Bůh sám v plnosti svého života a svých darů.
Není potřeba zvyšovat hlas, aby Bůh člověka slyšel
Svatá Terezie z Avily, která měla, než se stala velkou mystičkou, po mnoho let problémy s vnitřní modlitbou, svědčí o tom, že objevení Boží přítomnosti v ní samé znamenalo revoluci ve způsobu její modlitby:„Vzpomínáte si, co říká svatý Augustin, který hledal Boha na mnoha místech, aby ho nakonec našel v sobě. Myslíte si snad, že není nějak důležité, aby duše podrobená roztržitostem pochopila tuto pravdu a poznala, že nemusí vystupovat do nebe ani zvyšovat svůj hlas, aby mluvila se svým nebeským Otcem a těšila se z jeho blízkosti. I kdyby mluvila sebetišeji, on ji vždy slyší, protože je velmi blízko. A hledáli-ho, nepotřebuje křídla, stačí, aby když se uchýlí do samoty a kontempluje ho sama v sobě. A také ať není na rozpacích před takovým hostem, ať s ním mluví pokorně jako s Otcem, ať mu vypráví, co ho trápí, ať ho prosí o úlevu a ať vyznává, že není hodna nazývat se jeho dcerou.“
Upraveno podle knihy
Jacqua Philippa Dotknout se Boha
kterou vydalo nakladatelství Paulínky
