Při pobytu v Jeruzalémě jsme zjistili, že přestože je chrám Božího hrobu od osmi hodin večer do čtyř hodin do rána uzavřen, některé večery se poutníci mohou nechat v chrámu „zamknout“ a strávit tam noc v modlitbě. Můj kolega George nastražil uši. „To bych určitě chtěl zažít,“ řekl jednoho večera u večeře. 

A já? Ani ne. Obával jsem se, že stejně jako apoštolové nedokážu zůstat vzhůru. Také jsem měl starost, že by zážitek mohl být příliš intenzivní. A tak jsem to odmítl. George vypadal zklamaně.

Onen velký den nastal ke konci naší pouti. Ten večer se George na konci večeře kolem sedmé hodiny omluvil, aby se stihl dostat včas k Božímu hrobu. Jiný kolega Peter mu řekl: „To je úžasná věc. Nebudeš litovat.“ Mě ale okamžitě mě přepadla lítost. Jak špatný jezuita jsem, když si nechám ujít noční bdění u Krista hrobu. Když jsem si svou lítost uvědomil, bylo už pozdě. George sklidil talíř, odešel od stolu a vydal se vstříc noci, která slibovala, že bude jednou velkou mystickou modlitbou.

Druhý den ráno jsem vstal brzy. V půl osmé ráno se u Božího hrobu měla konat mše, kterou sloužili františkánští kněží. Když už jsem na nejposvátnějším místě pro křesťany nedokázal strávit celou noc pohroužen do modlitby, mohl jsem tam alespoň začít den mší svatou. Cestou na snídani jsem si všiml, že Georgeovy dveře jsou zavřené. Zřejmě ještě spal, což se dalo očekávat vzhledem k tomu, že se domů musel vrátit někdy ve čtyři ráno, když se chrám otevírá. K snídani jsem zhltnul toasty a rychle vypil džus, a do kostela jsem dorazil s časovou rezervou. 

Mše se však nekonala. Přátelský františkán mi řekl, že dnes není plánována žádná liturgie. „Mimochodem,“ dodal, „Váš přítel včera večer odešel brzy.“ 

„Opravdu?“ podivil jsem se. „A v kolik hodin?“

„Kolem půlnoci,“ odpověděl. Přišlo mi to divné, a tak jsem se ho zeptal proč.

„To netuším,“ odvětil.

Zatímco jsem si lámal hlavu nad touto zprávou, všiml jsem si, že fronta na vstup do hrobu byla nejkratší, jakou jsem kdy viděl. Stáli tam jen dva nebo tři lidé. „Pšššt!“ zašeptal někdo vedle mě. „Začíná mše.“ Postával jsem u vchodu do hrobu. Přiblížil se k nám kněz v mešním rouchu s kalichem a patenou v ruce. Měl jsem z něj dojem, ač jsem si nebyl jistý, že je to Francouz, a tak jsem se francouzsky zeptal, jestli se k němu mohu připojit. „Ja,“ řekl a začal mluvit německy na řeholní sestru stojící za mnou. Vešli jsme do hrobu.  

V tom stísněném prostoru, snad třikrát pět stop, začal sloužit mši svatou na kamenné desce. Vedle německé sestry stála další řeholnice z Myanmaru. Poté, co mše začala, protlačila se sem další žena. Před pár dny jsem si jí všiml, jak se u hrobu modlí růženec. Byla buď velmi zbožná, jako Anna, žena, která byla „ve dne v noci“ v chrámu a která se tam setkala s Marií, Josefem a Ježíšem, nebo byla blázen.  Nebo obojí. Možná proto, že jsem se tísnil vedle té ženy, která mě neustále šťouchala do žeber, nezanechala ve mně moje první a jediná mše v Kristově hrobu nijak zvláštní dojem. Opět jsem litoval, že jsem nešel na bdění s Georgem.

Po mši jsem se zastavil na několika oblíbených místech ve Starém Městě a hodinu jsem se modlil u rybníka Bethesda. Z dobrého zvyku jsem na trhu nakoupil drobné suvenýry pro blízké doma. Když jsem se podíval na hodinky, byl čas oběda. Cestou do jídelny jsem narazil na George. Těšil jsem se, až uslyším jeho vyprávění o nočních modlitbách, ale zároveň jsem znovu začal litovat svého rozhodnutí.

„Tak jaké to v noci bylo?“

„Ne takové, jak jsem čekal!“ přiznal. 

„Co se stalo? Nebyl jsi sám?“

„No, myslel jsem si, že budu sám,“ podotkl. „Přišel jsem tam kolem osmé, právě včas, když se zavírala velká vrata, a kustod mě pustil dovnitř. Ale zrovna když ten chlápek zavíral dveře, vřítila se dovnitř skupina asi dvaceti turistů bůhví odkud. A byli neuvěřitelně hluční. Myslel jsem si: No, je to velký kostel, takže se tam určitě najde nějaké klidné místo k modlitbě. Vydal jsem se tedy za hrob. Ale oni šli stejně za mnou, a pak začali vytahovat foťáky a šustit taškami s jídlem a mluvit ještě víc, a jíst a fotit a mluvit, a procházet se, a jíst a jíst a prostě nechtěli zmlknout.“ 

Poté, co George hodinu marně doufal, že turisté odejdou někam jinam, se rozhodl, že se odebere na odlehlejší místo. Sešel tedy dolů do kaple Nalezení svatého Kříže. Je to nádherný prostor. Je to ideální místo k modlitbě, daleko od většiny turistů, temné, tiché, odlehlé. George tam seděl na malé dřevěné židli poblíž oltáře.  

„Pak se odněkud vynořil nějaký kněz a řekl mi: ‚Hej! Tady se nemůžete modlit.‘ Myslím si, že se ale spíš nesmí sedět na těch židlích.“

George tedy hledal jiné místo. Vybral si jeden z nejneobvyklejších oltářů, umístěný před oknem s výhledem na úbočí Golgoty. George usoudil, že turisté jsou zaneprázdněni povídáním, knězi to nebude vadit, a tak se zde bude celý večer modlit. Usadil se a zavřel oči.

„A zrovna, když jsem se ponořil do modlitby, objevilo se vedle mě osm jeptišek s plastovými kbelíky, postavily je na mramorovou podlahu, vytáhly nějaký čisticí prostředek na okna, postříkaly je tím, vytáhly stěrky a začaly mýt okna! Bylo to tak strašně slyšet! Jedno zaskřípání! Druhé zaskřípání! Další zaskřípání! Nemohl jsem tomu věřit!“ 

George obrátil oči v sloup a pokrčil rameny.

„Tak jsem o půlnoci odešel a vrátil se sem. Udělal jsi dobře, že jsi nešel.“

George mi bylo líto. Hodně si toho od bdění sliboval. Znovu mi to připomnělo, že duchovní zážitky se často nedostaví, když je očekáváte, a dostaví se, když je nečekáte. Bůh je vždy Bohem překvapení. 

Když George příběh dovyprávěl, už se noci v tichu chrámu Božího hrobu jen smál. „Dnes si budu muset najít nějaké trochu klidnější místo, kde se budu modlit,“ prohodil při obědě. „Třeba staveniště.“