Ježíš Kristus - Syn Otce

Bůh zachraňuje

Ježíš znamená v hebrejštině: „Bůh zachraňuje.“  Toto jméno vyjadřuje zároveň jeho totožnost i jeho poslání. Protože pouze Bůh může odpouštět hříchy, je to on, kdo v Ježíši, svém věčném Synu, který se stal člověkem, „spasit svůj lid od hříchů“ (Mt 1,21). Tak Bůh v Ježíši soustřeďuje celé své dílo spásy. (KKC 430)

Kristus pochází z řeckého překladu hebrejského výrazu „Mesiáš“, což znamená „pomazaný“. Stává se Ježíšovým vlastním jménem jen proto, že on dokonale plní božské poslání, které to jméno vyjadřuje. V Izraeli bývali totiž ve jménu Boha pomazáni ti, kteří mu byli zasvěceni k poslání, jež jim svěřil. Byli to králové, kněží a někdy i proroci. Takový měl být „par excellence“ případ Mesiáše, kterého měl Bůh poslat, aby nastolil s konečnou platností své království. Mesiáš měl být pomazán Duchem Hospodina na krále i kněze zároveň, ale také na proroka. Ježíš splnil mesiánskou naději Izraele ve své trojí funkci kněze, proroka a krále.  Věříme a vyznáváme, že Ježíš z Nazareta, rodem Žid, narozený z izraelské dcery v Betlémě v době krále Heroda Velkého a císaře Augusta, povoláním tesař, který zemřel ukřižován v Jeruzalémě, pod místodržitelem Ponciem Pilátem, za vlády císaře Tiberia, je věčný Syn Boha, který se stal člověkem a „vyšel od Boha“ (Jan 13,3), „sestoupil z nebe“ (Jan 3,13; 6,33), přišel v těle; vždyť „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy ? Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí“ (Jan 1,14.16). (KKC 436, 423)

Ježíšovo jméno

Ježíšovo jméno je středem křesťanské modlitby. Všechny liturgické modlitby končí formulí „per Dominum nostrum Jesum Christum?„ (skrze našeho Pána, Ježíše Krista ?). Modlitba „Zdrávas Maria“ vrcholí slovy „a požehnaný plod života tvého, Ježíš“. Modlitba srdce, obvyklá u východních křesťanů a nazývaná „Ježíšova modlitba“, říká: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.“ Mnozí křesťané umírají s jediným slovem „Ježíš“ na rtech, jako svatá Jana z Arku. (KKC 435)

„Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu by to chtěl Syn zjevit“(Mt 11,27). „Boha nikdy nikdo neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otově, ten o něm podal zprávu“(Jan 1,18). „ ne že by snad někdo otce viděl; jenom ten, kdo je od Boha, viděl Otce. Amen, amen , pravím vám: Já jsem chléb života“(Jan 6,46-48). Osvojitelnými technikami si nevynutíme znalost absolutna: Bůh se sám svobodně vydává, sám se vykládá ve svém Synu, dává nám Slovo, které sytí hladovějící duši. Dovídáme se, že člověk je stvořen podle Božího obrazu a podoby (Gn 1,27), aby neviditelný Bůh do něho jednou mohl vložit svůj dokonalý obraz (2 Kor 4,4; kol 1,15), své dokonalé vyjádření ( Žl 1,3). Člověk Ježíš Kristus není vyzdvižen k Božímu obrazu dodatečně, odedávna věděl, že jím je. (Hans Urs von Balthasar, Křesťansky meditovat, KNA)

Ten, který přivádí k Otci

„Ježíš z Nazareta tedy nezjevuje v první řadě sebe, ale celým svým životem a působením zásadně ukazuje na Otce (např. Jan 14,9). Ježíš klade jako jednorozený Syn do středu svého zájmu Otce, který je tak jeho Bohem. Právě v tomto smyslu také Ježíš naplňuje ideál ryzího monoteismu, který tkví v tom, že se Bohu-Otci dává ve vlastním srdci skutečně první místo. Toto zjevování Otce s sebou ale nevyhnutelně jako vedlejší „efekt „ nese zjevování Syna, jeho osobní identity ve vztahu k Otci. Proto také tajemství Trojice v zásadě říká, kým Ježíš je. (C.V. Pospíšil,  Jako v nebi, tak i na zemi, KNA +Krystal)

Ježíš z Nazareta je člověk a Bůh, Bůh a člověk. V něm se uskutečnila tajemná jednota, trvalý mír, soulad a harmonie mezi nebem a zemí, mezi věčností a časem, mezi člověkem a Bohem. V něm se Bůh stává lidský a člověk se stává božský ; v něm se nebe sklání k zemi a země se povznáší k nebi; v něm se věčnost vtěluje do času a čas se naplňuje věčností. V Ježíši se poprvé vytvořil nový svět a nový život. Onen svět, kde Bůh a člověk prožívá tajemné společenství života, kde se božský život vtěluje do lidského a lidský proniká do božského. (setkání s Ježíšem, V.Bouoblík, Křesťanská akademie, Řím)

Kristus je Bůh a člověk, a kdo chce mít podíl na jeho životě, musí mít účast na Božím i lidském životě. lidská přirozenost, kterou Kristus přijal, mu umožnila trpět a zemřít. Božská přirozenost, kterou měl od věčnosti, dodala utrpení a smrti nekonečnou hodnotu a výkupnou sílu. Kristovo utrpení a jeho smrt pokračují v jeho mystickém těle a v každém jeho údu. Trpět a zemřít musí každý člověk. Je-li však živým údem Kristova těla, dostávají jeho utrpení a smrt působením božské přirozenosti hlavy výkupnou sílu. (E. Stein, Vánoční tajemství, Vimperk, Wiener)

Jaký je Bůh? (osobní svědectví)

Problémem bylo, že, když jsem se rozhodl začít brát modlitbu vážně, zrovna jsem se poprvé zamiloval a prostě jsem nedokázal  milovat Boha z celého svého srdce, mysli a celou svou bytostí, tak jak jsem miloval svou dívku. V porovnání s ní se Bůh zdál tak abstraktním, vzdáleným, tak daleko. Právě z tohoto důvodu se Bůh stal člověkem, abychom Ho mohli milovat v Ježíši, vysvětlil mi můj farář.
Problémem také bylo, že jsem si obtížně představoval, že miluji jiného muže, ačkoli je Božím synem, nebo alespoň ne tak, jak jsem nedávno začal tomuto slovu rozumět. To může být snadné pro děvčata, ale ne pro mne. Pak jsem narazil na knihu, která vypadala, že mé těžkosti vyřeší. Vysvětlovala, že ve Starém zákoně se Bůh někdy nazývá Matkou, stejně jako Otcem a je vybaven jak ženskými, tak mužskými vlastnostmi. Ukazovala, jak někteří církevní otcové mluvili o tom, čemu říkali Boží animus nebo anima.
Jinými slovy řečeno, Bůh není ani muž ani žena, ale můžeme v něm nalézt v jedinečné rovnováze a dokonalosti mužské i ženské kvality, které jsou dokonale vyjádřeny jeho láskou ke všemu, co stvořil. Tyto samé hodnoty tedy můžeme najít v Ježíši Kristu, v němž je možné nalézt plnost Boží lásky zde na Zemi. Proto když muži a ženy odpovídají na jeho lásku, odpovídají rovnocenně, i když rozmanitě, a všichni nacházejí své doplnění v něm.
Díky té knize se to, co se původně zdálo nemožným, stalo možným a dvojznačnost snahy milovat Ježíše už mne nezdržovala. Rozhodl jsem se poznávat ho více a více, abych ho mohl milovat a v lásce k němu zakoušet jedinou lásku, která mne může změnit natrvalo k lepšímu.  

Z knihy O modlitbě s Davidem Torkingtonem,
převzato z : který způsob modlitby je správný