Pane, nauč nás se modlit!

Otče náš

Jednoho dne se Ježíš na nějakém místě modlil. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: ‘Pane, nauč nás modlit se, jak i Jan naučil své učedníky’“ (Lk 11,1). A jako odpověď na tuto prosbu Pán svěřuje svým učedníkům a své církvi základní křesťanskou modlitbu. Svatý Lukáš uvádí její krátký text (pět proseb), svatý Matouš uvádí širší verzi (sedm proseb). Liturgická tradice církve vždy užívala text svatého Matouše: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. (KKC 2759)
 

Hloubka modlitby Páně

Ježíš žil v neustálé Boží blízkosti, modlil se. Často si na Boha nacházel čas a vstupoval s ním do rozhovoru. Apoštolové za ním přicházejí s prosbou: "Nauč nás modlit se". Byli samozřejmě zvyklí se modlit, ale zde chtějí být uvedeni do Ježíšova osobního vztahu s Bohem, naučit se tu jeho modlitbu. Proto je tato úžasně až dětsky prostá modlitba považována za shrnutí celého evangelia. Pod těmito prostými slovy nacházíme bránu k vnitřnímu životu samotného Boha. První slova shrnují celou modlitbu, podobně jako ona celé evangelium. Bůh Otec - je zdrojem života, staří Židé takto přímo Boha téměř nikdy neoslovovali. Kdykoli se Ježíš modlil vlastními slovy, začínal slovem Otče. Ačkoli o významu výrazu Abba, kterým modlitba začíná, mezi biblisty nepanuje shoda, přikloníme se zde k tomu, že šlo o výraz, který běžně děti Ježíšovy doby používaly pro své tatínky. Je to výraz nebývalé intimity, důvěry a synovské lásky.Oslovením "náš" jsme my lidé vtaženi bezprostředně do života Boží Trojice. (Podle knihy: Modlitba Otčenáš, John z Taizé, KNA)
 

Komentář k modlitbě Páně

K jednotlivým prosbám či větám modlitby Otče náš bylo napsáno mnoho nejrůznějších kvalitních komentářů, zde nabízíme úvahy upravené podle knihy Romana Guardiniho  Modlitba Páně (vydalo KNA, 2000).

Boha, kterého nám ukazuje Modlitba Páně (Otče náš), nazývá Kristus Otcem

Jestliže se ptáme, kdo je Bůh, odpověď zní: Ten, s kterým hovoří Ježíš, když mluví k svému Otci." Křesťané mají starost o to, aby obraz jeijich Boha byl pravdivý, odpovídající skutečnosti: budeme-li mluvit o Otci, aby šlo o pravé otcovství. Existuje totiž také nepravé. Prvotní náboženství všech evropských národů také znala nebeského otce: vládnoucí božství nebes, která se nade vším klenou. U Řeků se ona božství nazývala Zeus, u Římanů Jupiter, u Germánů Votan. Podle povahy a způsobu národů, z nichž tyto božské mocnosti vzešly, znamenají vždy totéž: trůnící, vládnoucí, otcovsky panující moc....Ale to, co míní Kristus, když mluví o Otci v nebesích, je něco naprosto jiného. 

Nejde o pocit všeobjímající  a skrz naskrz vládnoucí a mocné dobroty ke světu, který však může být v nejbližší chvíli zatlačen pocitem hrůzy nebo studené opuštěnosti. Také to není shůry působící světlá, plodící a panující moc - proti ní pak stojí jako protějšek temná, bouřící plodící hloubka... Ježíš má na mysli něco jiného. Bůh, všemohoucí původce a vládce světa, tvůrce a pán člověka, chtěl z lásky učinit z tvora své dítě. Není naším otcem přirozeným, ale stal se jím ze své božské vůle.Příchodem Kristovým zavolal člověka: "Máš být mým synem, máš být mou dcerou." Jestliže se tedy vůči Bohu chovám jako dítě a říkám mu "Otče", pak nikoli proto, že jsem zapředen do vesmíru, anebo z nějakého neurčitého pocitu obklopenosti, nýbrž z víry v slovo Kristovo. Neříkáme Bohu "Otče" z přirozenosti a z podstaty, ale proto, že je nám to od něho darováno.

Na začátku modlitby Páně stojí ale ještě jedno slovo. Říká se tam: "Otče NÁŠ." Říká se nám tedy, abychom při modlitbě Páně vzali s sebou i ostatní. Jestliže se tedy modlím, mám to dělat tak, abych buď výslovně, nebo způsobem svého chování přibral s sebou ostatní.

Máš si být vědom odpovědnosti za Boží jméno

Jak začíná modlitba vyjasňovat, co znamená křesťanství! Druhé přikázání zakazovalo člověku, aby nebral jméno Boží nadarmo. To byl zákon. Národ, jemuž byl tento zákon dán, byl tímto zákonem od Boha utvářen. Potom přišel Kristus a co se skrze něho událo nového, vidíme zřetelně v oné prosbě Otčenáše, nad níž se zde zamýšlíme - posvěť se jméno tvé. Jde o svatost Božího jména jako v zákoně, ale co Bůh chce, nevyslovuje jako zákon, ale svěřuje to člověku jako starost a péči o něco svatého  a vznešeného, a tím ho povolává v jakousi shodu se sebou samým.

"Jméno" v prvotním smyslu chce vyjádřit víc než pouhé označení: obsahuje podstatu pojmenovaného. Jméno je čímsi tajemným, zastupujícím přímo svého nositele. Bůh takřka sám vešel do svého jména Jméno Boží vstoupilo mezi ostatní slova a stalo se částí řeči: stálo v lidských dějnách. Stalo se částí onoho světa tvarů a podob, který do sebe pojímá člověka a dává mu výraz, totiž řeči; jméno Boží vešlo sdo člověka a působilo v něm až do kořenů jeho bytí.

Když Pán přišel, bylo království blízko

Bůh "přišel" do takové blízkosti, že byl ochoten všude proniknout. Snažil se všecno k sobě přitáhnout a a všechno přivést ke společenství s Bohem. Druhá prosba modlitby Otčenáš zní: přijď království tvé. Pán nám touto prosbou Otčenáše říká, že Boží království není zde, pevné a hotové. Teprve přichází, stále přichází as my máme prosit, aby se tak stalo. Není tu ale nic, coby vynucovalo jeho příchod. Může také nepřijít, protože může přijít jen do svobody. Člověk se musí otevřít.. Musí uvěřit. V touze se po něm vztáhnout. Síla všemohoucího Boha může působit jen ve svobodě - jestliže se jí člověk otevře. Pokud se tak nestane, zůstává jakoby bezmocná. Pán přichází s s rozhodností své lásky  a chce nastolit své království, ale před lidskou svobodou zůstává ze své vůle tajemně slabý.

Co to znamená "nebe"? A co znamená "země?"

Když Ježíš mluví o Otci, téměř vždy ke slovům "Otče náš" přidává slovo "nebeský". Někdy vztahuje nebe i k člověku, jakožto jeho cíl a konečný stav - vybízí nás například, abychom shromažďovali své poklady v nebi. To znamená, že tam máme přenést cíl a kritérium svého myšlení a konání, výsledek a konečnou podobu svého bytí. Nebe je tedy "místo", kde Bůh přebývá, kde je sám u sebe. Není to nějaké místo samo o sbě, ale "nepřístupné světlo, v němž Bůh přebývá". Nebe je Bůh, pokud u sebe přebývá, svobodně a zcela sám sobě vyhrazen. Ve třetí prosbě Otčenáše se říká: Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. V nebi se tedy Boží vůle dějě, jak je řečeno. Děje se skrze Boha samého, Duch svatý je podstatným plněním vůle Boží. V něm Bůh koná svou vůli tak, že Otec se dává (obětuje) Synu a Syn se zase dává (obětuje) zpět Otci a je u něho, pro něho. Nepřístupné tajemství blažené jednoty tohoto sebedávání a skrytosti, toto uskutčeňování vůle v Duchu svatém - to je podsatat a lůno nebe; jeho nejvnitřnější komnata a nejtišší hladina jeho pokoje.

A nyní mluví prosba Otčenáše o zemi. Co je země? Bůh stvořil svět a myslel to sním božsky vážně. Stvořil své dílo tak, že může fungovat. Propustil je do skutečnosti vlastního bytí -  a vtom je vážnost a opravdovost světa... Co však u věcí znaméná, že byly propuštěny, aby stály ve své skutečnosti  a podstatnosti, tím je u člověka svoboda. Člověk je propuštěn, aby stál sám v sobě; aby jednal ze sebe samého. Právě mistrovství, s jakým Bůh stvořil svět, může znamenat nebezpečí, že lidé budou špatně chápat tento čin a budou se domnívat, že se mohou obejít  bez Boha. Tato modlitba tedy vyprošuje, aby Boží vůle působila zde na zemi, kde nevidíme jeho světlo, abychom mohli žít tak, jako bychom ho viděli- totiž z víry. 

Tajemné slovo "vezdejší"

V druhé části Otčenáše přistupujeme k prostým prosbám, v nichž je vyjádřena skutečnost i bída našeho každodenního života. Prosby druhé části dostávají svůj smysl z proseb první části, izolované se ztrácejí v bezvýznamnosti. Pokud je ale chápeme z pohledu prvních vět modlitby, otevře se nám právě v jejich prostotě nevídaná hloubka.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes. V této větě nalézáme slovo, které nás už samo o sobě může zarážet. Většinou se přesně nepřekládá, obyvklé znění Otčenáše je poněkud otřelé, stejně jako písně, které se často zpívají a ztrácejí přitom právě ty nejrázovitější a nejvýraznější formy. V originále (v řečtině) nacházíme výraz, jehož význam není učencům úplně jasný, protože se v evangeliu vyskytuje právě jen zde: epiousios. Nejpravděpodobnější překlad by asi zněl: "Pro příští den."  z tohto by vyplývalo, že se nemodlíme o "každodenní chléb" v běžném smyslu. Prosí se o chléb pro zítřek. 

Odpust nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům

Modlitba Otčenáš obsahuje napomenutí, aby se viník prosící o odpuštění  postavil do lásky. Dává mu příležitost, aby zkoumal, zda v lásce skutečně je.  U této jediné prosby je podmínka- jako i my odpouštíme… Říká jasně: můžeš prosit o odpuštění, ale jenom tehdy, stojíš-li v prostoru, ve kterém má tato prosba svůj smysl. Nejen kvůli zahanbení, zkroušenosti nebo strachu před následky, ale v lásce. Jestli jde skutečně o lásku se ti vyjasní, když se zeptáš sám sebe, jak se stavíš k druhému člověku, který ti ublížil. Chci se svou vinou vstoupit do lásky, do toho koloběhu proudícího z Božího srdce. Ale pokud toho, kdo se proti mně provinil (a je tedy ke mně v tomtéž vztahu, jako já k Bohu), nevezmu k sobě v jednotě odpuštění, stavím zeď nejen mezi ním a sebou, ale i mezi mnou a Bohem.  Nebo spíše: mezi mnou a Bohem vyrůstá stejná zeď, jakou nechávám růst mezi sebou a bližním.

A neuveď nás v pokušení

Žádný okamžik lidského života není izolován, ale je zapředen do celé souvislosti života. Pokušení dnešního dne vyrůstá z toho, co bylo včera, co bylo dříve a co probíhalo po celá minulá léta. Co jsem po celý ten čas dělal a zameškal, je stále zde a vešlo to v můj dnešek jako slabost či síla, jako ochrana nebo ohrožení. Vrylo se to i do skutečnosti kolem mne, do skutečnosti věcí a lidí, poměrů a vztahů. Přítomná chvíle se svým pokušením tak koncentruje všechno to, co se stalo.  Může se tedy stát, že selhání, lehkomyslnost, lenost a vášeň mnoha minulých chvil dochází svého naplnění a trestu v pokušení, jež přesahuje mé síly.
Bylo by nebezpečné domnívat se, že nic takového neexistuje. Tato prosba modlitby Páně ví, že se to děje a prosí tedy o Boží trpělivost.  Jen Věčný může čekat beze spěchu. Jen On může očekávat svého tvora na všech křižovatkách falešných cest, na konci všech bloudění. Může vždy znovu přijímat prosbu za odpuštění.  Pokud by se slabost a bezpráví uplynulých dní měla zhustit do smrtelného pokušení, On může obnovit srdce, aby načerpalo sílu k jeho překonání. Pane trpělivosti, nedopusť, abychom vypadli z tvých tichých a neomylných rukou. Jsme teď už na dně? Nebo sahají kořeny našeho bytí ještě hlouběji?

Ale zbav nás od zlého

Co máme rozumět tím zlem (zlým), kterého máme  být zbaveni? Co je zlé? Odpověď se může zdát složitá už proto, že zel existuje příliš mnoho. Hledáním se nemusíme namáhat – doléhají na nás ze všech stran: nemoc, nedostatek, hoře, neštěstí a smrt… zlo odpovídá naší zkušenosti  a lidské srdce chápe, že s každou svou tísní máme jít k Pánu a prosit ho, aby nám pomohl.  Prosba, nad níž s zamýšlíme, znamená také:  zbav nás zloby, který je v nás, aby nevzniklo zlo ve světě. Uč nás chápat, jak zlo pochází ze zloby v člověku- ze zloby ve mně.  Zlo, které mě potkává, je zhuštěním zloby, která předtím vyšla od druhého člověka nebo ze mne samotného. Stále vychází jedno z druhého a tento řetězec zla nemá konce. Prosba „zbav nás od zlého“ tedy znamená: Dej, aby bylo roztrženo a uvolněno to strašlivé zapletení člověka, kdy se ze zla rodí další zlo pořád dál. Může být roztrženo – v každém srdci, které pokud se odevzdá Bohu a hledá jeho vůli. 

(Zpracováno podle: Romano Guardini, Modlitba Páně, KNA)

Abba!

OTČE NÁŠ, JENŽ JSI NA NEBESÍCH
I když nazýváme Boha Otcem, není to náš pozemský rodič, není ale daleko. Jeho láska daleko přesahuje jakýkoli vztah.

POSVĚŤ SE JMÉNO TVÉ
Neseme jeho jméno a přináležíme k němu, modlíme se tedy za všechny, aby ho přijali za svého Abba.

PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ
Doba štěstí a míru znamená "Tvůj Bůh kraluje".

BUĎ VŮLE TVÁ
Bůh dal našemu životu smysl. Chce, abychom rozvinuli jeho dary a stali se sami sebou.

JAKO V NEBI TAK I NA ZEMI
"Dávám ti k dispozici svůj život, aby skrze mne mohli i jiní lidé zakusit něco z tvé lásky a spatřit něco z tvého světla."

NÁŠ DENNÍ CHLÉB DEJ NÁM DNES
Bůh je pravým zdrojem všeho, co potřebujeme.

A ODPUSŤ NÁM NAŠE VINY
Odpuštění je po chlebu další Boží dar, který nás osvobozuje začít znovu.

JAKO I MY JSME ODPUSTILI TĚM, KDO SE PROVINILI PROTI NÁM
I my můžeme být milosrdní jako je Otec.

A NEUVEĎ NÁS V POKUŠENÍ, ALE VYSVOBOĎ NÁS OD ZLÉHO
Bůh nás ujišťuje, že bude vedle nás i v době zkoušek. Pomůže nám překonat problémy.

NEBOŤ TVÉ JE KRÁLOVSTVÍ I MOC I SLÁVA NAVĚKY
Ochraňuje nás přede všemi zbytečnými starostmi, protože obrací náš zrak vzhůru.
(Podle knihy: Modlitba Otčenáš, John z Taizé, KNA, viz modlitba)