Nevyslyšená modlitba

Vyslyšel Bůh mou chválu?

Jedno zjištění by nás především mělo překvapit. Když chválíme Boha nebo když mu všeobecně vzdáváme díky za jeho dobrodiní, vůbec se nestaráme, zda je mu naše modlitba milá. Výsledek své prosby ale naopak vyžadujeme vidět. Jaký obraz Boha tedy je pohnutkou k naší modlitbě? Je jen užitečný prostředek, nebo je to Otec našeho Pána, Ježíše Krista? Jsme přesvědčeni, že „ani nevíme, oč se máme vlastně modlit“ (Řím 8,26)? Prosíme Boha o „vhodná dobra“? Náš Otec ví, co potřebujeme, dřív než ho o to prosíme, ale čeká na naši prosbu, protože důstojnost jeho dětí je v jejich svobodě. Je tedy třeba modlit se v jeho Duchu svobody, abychom mohli opravdu poznat jeho přání. „Žádáte, ale nemáte; … prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně: chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše“ (Jak 4,2-3). Prosíme-li se srdcem rozděleným, nevěrným, Bůh nás nemůže vyslyšet, protože chce naše dobro, náš život. „Myslíte, že nadarmo stojí v Písmu: Duch, který v nás přebývá, má nás až k žárlivosti rád?“ (Jak 4,5). Náš Bůh je na nás „žárlivý“ a to je znamení, že jeho láska je opravdová. Buďme zajedno s touhou jeho Ducha a budeme vyslyšeni: „Ať tě nemrzí, že hned nedostáváš od Boha to, oč prosíš; za tvou vytrvalost, že zůstáváš s ním v modlitbě, ti chce dát mnohem víc.“ „On chce, aby se v modlitbě osvědčilo naše přání, a my se tak stali schopní přijmout to, co je nám ochoten dát.“   (KKC 2735 – 2737)

Sv.Tereza z Avily nám připomíná, že Ježíš nemá na zemi jiné ruce než naše a jiné oči a nohy, než jsou ty naše. Pokud ho požádáme, aby se o druhé staral, musíme být ochotni stát se realizátory tohoto procesu. Možná, že je naše neochota v tomto směru důvodem, proč se mnoho našich přímluv zdá nevyslyšených.“  (Margaret Silfová)
 

Slyšení a vyslyšení prosby

 Věřící nemůže mít žádné pochybnosti o tom, že Bůh slyší všechny naše prosby. Platí to i tehdy, kdy konkrétní prosba není vyslyšena. H.Schaller SJ v této souvislosti navrhoval rozlišovat mezi vyslyšením a vyplněním „ Jako vyslyšení ať se chápe původní příslib Boží, že v každém případě bere na modlitbu zřetel. Vyplněním popř. nevyplněním označujme všechno to, co se týká dějinného projevu Boží odpovědi , konkrétního ano nebo ne. Proto podle této jazykové úpravy existují sice nevyplněné, ale nikoliv nevyslyšené modlitby.Prosebná modlitba Ježíšova na Olivové hoře (Mk 14,36) je vyslyšenou prosbou, třebaže nenásleduje vyplnění prosby odvrácením kalicha utrpení, odevzdanost do Boží vůle je rozhodující.

V prosbě se ukazuje touha obdržet už v určité konkrétní situaci odlesk konečné nádhery a naplnění. Zároveň je pro prosícího neustálou bídou, že k tomuto vyplnění jeho prosby  nedochází vždycky. Vždyť pro lidskou hříšnost mohou být v prosbě vlastní zájmy velmi lehce identifikovány s Boží vůlí. Ostatně prosící, jehož prosba není vyplněna, nesmí přehlédnout, že Boží cesta spásy v Ježíši Kristu byla a je charakterizována také křížem. Ačkoli jsme oprávněni doufat ve vyplnění toho, co si vyprošujeme, jako znamení Božího naslouchání, rozhodující je základní postoj: „Ne, co já chci, nýbrž co chceš Ty, ať se stane.“ (Mk 14,36)

Na prosebnou modlitbu a její vyslyšení se nedá nazírat v kategoriích výkonu a úspěchu. Prosebná modlitba je smysluplná jen pro toho, kdo věří, že Bůh se nám nepřekonatelně otevřel v Ježíši Kristu , v jeho utrpení a v jeho zmrtvýchvstání. (Život v plnosti, J.Weismayer, KNA)
 

Těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému

Bůh je láska sama. Když ho do svých životů zveme, vždycky působí, aby z obtížné situace vzešlo pro zúčastněného i pro mnohé další dobro, dokonce aby zlo muselo nakonec sloužit k dobru, ve smyslu Písma: „Těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému“ (Řím 8,28). Máme-li však v hlavě rovnici: Boží vyslyšení a Boží milost = žádné těžkosti a utrpení, budeme Boží přítomnost vnímat jen v situacích nám lidsky příjemných a čitelných. Tajemství Kristova kříže totiž silně narušuje naše lidské představy o vítězství.  Pro každého kdo se modlí je dost důležité, aby tajemství Kristova kříže neztratil ze zřetele. Jinak hrozí nebezpečí, že začneme modlitbu chápat jako nátlakový prostředek na Boha nebo jako nástroj, jehož pomocí lze prosadit vlastní představy o tom, co se má dít a co se dít nemá, a hlavně, jehož pomocí lze odstranit jakékoli utrpení či překážky na naší cestě, zkrátka „ žít v pohodě“. Ale „pohodu“ Ježíš svým následovníkům opravdu nikdy neslíbil. Naopak nás ale ujistil, že Bůh opravdové modlitby svých dětí slyší a vyslyší.      (Upraveno podle knihy K. Lachmanové Síla přímluvné modlitby, KNA)