Japonský lékař Takaši Nagai zažil atomovou katastrofu v Nagasaki. I uprostřed prožívané hrůzy si však dokázal zachovat důstojnost a naději. Už jeho předchozí život byl plný náročných situací, které formovaly jeho charakter. Jako mladý lékař byl například v roce 1937 povolán na čínskou frontu, kde den co den čelil utrpení vojáků i civilistů. Právě tam, uprostřed válečných bojů, prožil hlubokou krizi svědomí, která navždy proměnila jeho pohled na život i víru. 

 

Když se rozkaz příčí svědomí 

Na Štědrý den roku 1939 podnikla čínská armáda masivní útok proti Japoncům. Stovky Japonců byly vyřazeny z boje a zbytek jednotky skončil v obklíčení. V bezvýchodné situaci si velitel zavolal Takašiho a vydal mu rozkaz: „Shromáždíš raněné kolem vlajky a poleješ jejich lůžka benzínem. Pokud Číňané v noci zaútočí, nesmí dostat živé zajatce ani ukořistit naši vlajku.“

Takaši stanul před krutým dilematem. Podle kodexu japonského vojáka bylo povinností raději zvolit smrt vlastní rukou než padnout do zajetí. Rozkaz velitele však znamenal chladnokrevnou popravu svěřených vojáků. 

Takaši na kolenou

Lékař se ale rozhodl poslechnout své vlastní svědomí. Zavolal si tedy sanitáře a klidným hlasem mu přikázal: „Pověz raněným, aby se připravili na přesun. Já se jdu modlit. Zavolej mě, jen pokud to bude naprosto naléhavé.“

Odešel kousek stranou, padl na kolena a začal volat k Bohu. V tu chvíli jako by pro něj přestal existovat okolní svět. Nemyslel na vojenský soud za neuposlechnutí rozkazu, na hrozící smrt, dokonce ani na svou ženu a děti - všechno s absolutní důvěrou odevzdal do Božích rukou. Do modlitby se ponořil tak hluboce, že si ani nevšiml posla, který k němu o několik hodin později dorazil. Voják uctivě zakašlal, uklonil se a vydechl: „Promiňte, pane, nesu zprávu od velitele. Na nepřítele právě zaútočily naše posily. Krize je zažehnána.“ 

Síla krátkých modliteb 

Nagaiovo křesťanství se přirozeně propojilo s japonskou spiritualitou. Dobře znal tradiční buddhistickou modlitbu nenbucu, založenou na rytmickém opakování slov. V japonském písmu tvoří toto slovo dva znaky: srdce a teď. Vyjadřuje stav, kdy je člověk plně přítomen v daném okamžiku – nenechá se pohltit strachem z budoucnosti ani úzkostmi z minulosti. Takaši na tuto tradici navázal, ale dal jí zcela nový obsah. Vybral si krátký verš z žalmu nebo Nového zákona a ten si v duchu neustále opakoval.

Tato duchovní disciplína mu zachránila příčetnost. Když mu během čínské války nosili desítky těžce zraněných a on operoval dnem i nocí na pokraji totálního vyčerpání, uchovával si vnitřní pokoj tím, že šeptal: „Jako Otec mrtvé křísí a probouzí k životu, tak i Syn probouzí k životu ty, které chce.“

O několik let později, když mu po výbuchu atomové bomby v Nagasaki shořela i Bible, nosil Boží slovo v sobě. Uprostřed trosek a radioaktivního popela mu v mysli neustále zněl verš: „Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou.“