Pohled na Ježíše jako srdce modlitby
Pánův pohled na nás je počátkem modlitby
„S pohledem upřeným na Ježíše" - krásná definice modlitby z Písma (Žid 12,2). Snad jen jedno slůvko k doplnění: „S pohledem srdce upřeným na Ježíše". Toto je nitrem modlitby. Počátkem naší modlitby ale není tento náš pohled, nýbrž Pohled, který předchází pohledu našemu: „Ježíš na něj s láskou pohleděl" (Mk 10,21). Ježíšův pohled je zdrojem našeho pohledu, jejž sytí, je pobídkou ke spočinutí v něm: „Táhni mne za sebou! Dáme se v běh." (Pís 1,4)
Já se dívám na něho a on se dívá na mě...
Dívat se na sebe, vzájemně na sebe patřit a si patřit. Sednout si k nohám Ježíšovým a poslouchat Jeho slovo. Jen tohoto jediného je zapotřebí (srv. Lk 10,39.42). Spočívat před druhým a v něm, navzájem; spočívat na srdci Pána, „v Ježíšově náručí" (J 13,23). Dívání, které není nezúčastněným pozorováním, ale naopak sdílením nitra, sdílením intimissima, důvěrností. Niternost, která se vylévá také vně a uzdravuje i vody moře-světa: „Neboť kam se vlévají ony vody, tam se vody moře stávají zdravými a zůstane naživu všechno tam, kam se ten potok vlévá" (Ez 47,9).
S pohledem upřeným na Ježíše
Ježíšův pohled „jako když slunce září v plné síle" (Zj 1,16), který prozařuje naše okamžiky, kolik mu jich jen dáme. „Slunce spravedlnosti se zdravím na paprscích" (Mal 3,20), které nezná západu a uzdravuje prokřehlé duše i těla a dává jim sílu, takže se „rozběhneme a budeme poskakovat jako vykrmení býčci" (srv. Mal 3,20). Slunce, které září, kdykoliv vstaneme do „dne Hospodinova", v němž „již nebude noci" (Zj 2,5). Slunce osmého dne stvoření, jež vzešlo „prvního dne po sobotě" (Mk 16,2) a prosvětlilo zatuchlost naše hrobu. „Kdo na něho budou hledět, rozzáří se" (Ž 34,6), jako Mojžíš, když hovořil s Hospodinem na hoře Sinaj (Ex 34,29). Proto „vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, na vůdce a dokonavatele víry" (Žid 12,1-2).
upraveno podle webu theofil
