„Všechno je možné tomu, kdo věří“ (Mk 9,23). Ježíš prohlásil, že kdybychom měli víru jako hořčičné zrnko, poručili bychom třeba celé hoře a ona by se přemístila (srov. Mt 17,20).

 

Velká víra nebo Bůh?

Jinde Pán říká, že „všechno je možné tomu, kdo věří“ (Mk 9,23), a ještě mnoho jiných výroků o víře a o vyslyšení modlitby. I apoštol Jakub, když mluví o prosbách za moudrost (a přímluva je také druh prosby), vybízí k bezvýhradné důvěře, přičemž nedostatek důvěry vidí jako velkou překážku vyslyšení modlitby:
Když je někdo z vás pozadu v moudrosti, ať prosí Boha, a bude mu dána, protože Bůh všem dává štědře a bez vyčítání. Jen ať prosí s důvěrou a vůbec nepochybuje! Neboť kdo pochybuje, podobá se mořskému vlnobití: vítr jím zmítá sem a tam. Takový člověk se nesmí domnívat, že od Pána něco dostane (Jak 1,5-7). 

 Z toho mnozí křesťané usuzují, že k tomu, aby byla přímluvná modlitba účinná, je zapotřebí velké víry. Když se ale podíváme na výrok o přemístění hory trochu blíže, Ježíš přece mluví o hořčičném zrnu, které je jedním z nejmenších semínek, a právě k němu přirovnává víru, kterou modlitebník potřebuje.  Kdosi to vyjádřil paradoxním výrokem: „Nepotřebujeme větší víru, ale většího Boha!“ A skutečně, aby byla modlitba účinná, musí před naším vnitřním zrakem povyrůst Bůh, k němuž se modlíme.

 

Víra není mentální křeč

Víra tedy nemá nic společného s „duchovními svaly“, s nějakou mentální křečí, kdy si vymyslím, jak by věci měly dopadnout, a pak na tom trvám.
Když třeba někdo „uvěří“, že Bůh jej chce fyzicky uzdravit, a bere to tak, že uzdravení závisí právě na jeho neochvějné víře, děsí se i náznaku pochybnosti. Ta  by jeho víru v uzdravení mohla  zviklat, a proto si třeba opakuje nahlas pořád dokola veršík z Bible, který hovoří o uzdravení. V horším případě pro jistotu vyhodí i léky, aby byla jeho víra úplně čistá. Tohle ovšem není víra, ale duchovní křeč (přesněji řečeno duševní křeč, protože s Duchem má pramálo společného).

 

Přenést důraz na  Boha

V jakékoli prosbě je třeba pozvednout oči k výšinám, jak říká Izaiáš, neboli přenést důraz z naší „velké víry“, potažmo z pocitu „velkého modlitebníka“ na velikého Boha. Nejde o slovní hříčku: tímto vnitřním postojem se sice radikálně zmenší moje vlastní důležitost v celé akci, ale jakoby rozvážu ruce Boží všemohoucnosti. „On musí růst, já však se menšit“ (Jan 3,30). Ne nadarmo se Boží smlouva s Abrahámem, mužem víry, uzavírala za jeho spánku (srov. Gn 15,17). Hospodin mu dal jasně najevo, že svoji věrnost garantuje on sám, nebude podmíněna ničím: „Ale i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe“ (2 Tim 2,13).

 

Se svolením upraveno podle knihy
Kateřiny Lachmanové Síla přímluvné modlitby
kterou vydalo KNA