Lk 1,46-55
Velebí má duše Hospodina Magnificat anima mea Dominum
a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli et exsultavit spiritus meus in Deo salutari meo
neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici quia respexit humilitatem ancillae suae
od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení Ecce enim ex hoc beatam me dicent
omnes generationes
že mi učinil veliké věci ten, který je mocný quia fecit mihi magna, qui potens est
jeho jméno je svaté et sanctum nomen eius
a jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení et misericordia eius a progenie in progenies
k těm, kdo se ho bojí timentibus eum
mocně zasáhl svým ramenem fecit potentiam in bracchio suo
rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně. dispersit superbos mente cordis sui
mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil deposuit potentes de sede et axaltavit humiles
hladové nasytil dobrými věcmi esurientes implevit bonis
a bohaté propustil s prázdnou et divites dimisit inanes
ujal se svého služebníka Izraele suscepit Israel puerum suum
pamatoval na své milosrdenství recordatus misericordiae suae
jak slíbil našim předkům sicut locutus est ad patres nostros
Abrahámovi a jeho potomkům navěky. Abraham et semini eius in saecula.
Výklad
(převzato z webu Vojtěch Kodet)
Velebí má duše Hospodina
tímto výkřikem chvály a radosti zaměřuje Maria svou mysl přímo na Boha; pozvedá se nad celý svět, a dokonce sama nad sebe; upíná svůj pohled k prameni světla; předstupuje před Boží tvář. To připomíná andělský zpěv „Sláva na výsostech Bohu“ a „Posvěť se jméno tvé“ z Otčenáše. I my, když se nás dotkne určitá milost, pociťujeme potřebu pozvednout se nade všechny věci, zájmy a požadavky a poděkovat Bohu samotnému za to, kým pro nás je, a ne za to, co nám dává; za to, že existuje, „za jeho velikou slávu“, jak shodně říkáme při zpěvu Gloria (Sláva na výsostech Bohu).
Neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici
Maria neopěvuje svou ctnost pokory; nejedná se zde o subjektivní pokoru, ale o pokoru objektivní, tedy o skutečné nepatrnosti a bezvýznamnosti stvoření před Bohem, které Maria uznává. Také Ježíš se jednoho dne modlil k Otci takto: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými a odhalil jsi je maličkým“ (Mt 11,25). Od tohoto okamžiku se celý Mariin chvalozpěv soustřeďuje na toto téma: Bůh, který odmítá pyšné a vyvyšuje ponížené. Jako by její pohled upoutaly dvě skutečnosti: Bůh, Svatý, Všemohoucí a ona, malá a neznámá otrokyně Pána. Tato nekonečná vzdálenost mezi nimi ji však nijak nedrtí a nepokořuje, protože je zcela naplněná Božím milosrdenstvím a shovívavostí: Bůh se něžně jako otec sklání k této uznané a pravdivě přijaté nepatrnosti. Evangelijní pokora se zde představuje ve své pravé podobě, tedy jako způsob, jak stát před Bohem, spíše než způsob, jak stát před druhými nebo před sebou samotnými.
Rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně…, mocné sesadil z trůnu…, bohaté propustil s prázdnou
tato slova Matky jsou téměř zaměnitelná se slovy Syna: „Běda vám, boháči..., běda vám, kdo jste nyní nasyceni“ (Lk 6,24). Tato kategorie nasycených nezahrnuje jenom skupinu materiálně bohatých lidí, ale také těch, kdo jsou „sytí“ a spokojení s vlastní pozicí, vlastním způsobem života: jednoduše se sebou samými. Z toho můžeme vyvodit, kdo jsou oni „hladoví“: jsou to ti, kdo mají hlad a žízeň po spravedlnosti Boží (Mt 5,6), protože se nespoléhají na vlastní spravedlnost; jsou to ti, kdo mají oči upřeny na Pána, aniž by jejich ruce zůstaly nečinné, a dělají, co je v jejich silách a moci, aby naplnili Otcovu vůli a zabezpečili si i materiální pokrm, když ho mají zapotřebí.
