Na generální audienci 25. května proslovil papež František katechezi na podobenství "O soudci a vdově" z Lukášova evangelia.

 

 

 

Z evangelia podle Lukáše (18,1-8)

Vypravoval jim podobenství, aby ukázal, jak je třeba stále se modlit a neochabovat: „V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z lidí si nic nedělal.
V tom městě byla i vdova, která k němu ustavičně chodila a žádala: ‚Zastaň se mne proti mému odpůrci.‘ Ale on se k tomu dlouho neměl.
Potom si však řekl: ‚I když se Boha nebojím a z lidí si nic nedělám, dopomohu jí k právu, poněvadž mi nedává pokoj.
Jinak mi sem stále bude chodit, a nakonec mě umoří.‘“ A Pán řekl: „Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce!
Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá?
Ujišťuji vás, že se jich brzo zastane. Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“

 

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Evangelní podobenství, které jsme právě vyslechli, obsahuje důležité poučení: „Je třeba stále se modlit a neochabovat“. Nejde tedy o to modlit se občas, když se mi chce. Nikoli.
Ježíš říká, že „je třeba stále se modlit a neochabovat“ a podává příklad o vdově a soudci. Soudce je mocná osobnost. Je povolán vynášet rozsudky na základě Mojžíšského Zákona.
Proto biblická tradice doporučovala, aby soudci byli lidé bohabojní, důvěryhodní, nestranní a nepodplatitelní(srov. Ex 18,21).

Naproti tomu tento soudce se „Boha nebál a na lidi nedal“. Byl to soudce ničemný a bezohledný, který nebral v potaz Zákon, ale dělal, co se mu zachtělo, podle svého zájmu. A na něho se obrací vdova, aby jí zjednal spravedlnost. Vdovy spolu se sirotky a cizinci byli nejslabšími kategoriemi společnosti. Práva, která jim zajišťoval Zákon, mohla být snadno pošlapána, protože šlo o lidi osamocené a bezbranné a stěží je mohli uplatnit. Samotnou chudou vdovu nikdo nehájil, mohli ji ignorovat a upřít spravedlnost. Tak také sirotek, cizinec, přistěhovalec. I v té době byla tato problematika velmi živá.

Vzhledem k soudcově lhostejnosti užívá vdova svoji jedinou zbraň a nepřetržitě se dožaduje, aby se jí soudce zastal, a předkládá svůj požadavek spravedlnosti. A touto svojí vytrvalostí dosahuje cíle. Soudce ji totiž nakonec vyslyší, avšak ne proto, že by byl pohnut milosrdenstvím nebo svědomím. Jednoduše přiznává: „Zastanu se té vdovy, protože mě obtěžuje; jinak sem bude ustavičně chodit a trápit mě“.
Z tohoto podobenství vyvozuje Ježíš dvojí závěr. Pokud vdova dokázala přesvědčit nepoctivého soudce svým ustavičným dožadováním, tím spíše se Bůh, který je dobrý a spravedlivý, „zastane svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci“, nenechá je „dlouho čekat“, ale „zastane se jich rychle.“ .

Proto Ježíš vybízí, že je třeba se modlit a „neochabovat“. Všichni zakoušíme chvíle únavy a malomylnosti, zejména když se naše modlitba jeví jako neúčinná. Ježíš nás však ujišťuje: narozdíl od nespravedlivého soudce Bůh vyslyší svoje děti neprodleně, i když to neznamená, že tak učiní v tom čase a tím způsobem, jak bychom chtěli. Modlitba není kouzelná hůlka! Modlitba pomáhá uchovávat víru v Boha a svěřovat se mu, i když nerozumíme Jeho vůli. Sám Ježíš, který se hodně modlil, je nám v tom příkladem. List Židům uvádí, že „v době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen“ (Žid 5,7). Toto sdělení se naprvní pohled jeví jako nepravděpodobné, protože Ježíš na kříži zemřel.

List Židům se však přece nemýlí: Bůh opravdu Ježíše vysvobodil ze smrti a umožnil mu nad ní plně zvítězit, avšak cesta k tomuto vítězství vedla skrze smrt! Zmínka o vroucí modlitbě odkazuje k Ježíšově modlitbě v Getsemanech. Ježíš, kterého se zmocnila úzkost, prosí Otce, aby jej zbavil hořkého kalicha utrpení, ale svojí modlitbou, jež je prostoupena důvěrou v Otce, se plně svěřuje do Jeho vůle: „Avšak ne jak já chci – říká Ježíš – ale jak ty chceš“ (Mt 26,37). Předmět prosby se stává druhořadým, důležitý je především vztah s Otcem. Takto působí modlitba: proměňuje touhu a utváří ji podle Boží vůle, ať už je jakákoli, protože kdo se modlí, uchází se především o sjednocení s Bohem, který je milosrdnou Láskou.

Podobenství končí otázkou: „Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“. Touto otázkou jsme všichni varováni: nesmíme upustit od modlitby, i když se zdá nevyslyšena. Modlitba uchovává víru a bez ní víra vrávorá! Prosme Pána o víru, která se stává ustavičnou a vytrvalou modlitbou, jako u oné vdovy z podobenství; víru, která se živí touhou po Jeho návratu. A v této modlitbě zakoušejme soucit Boha, který jako Otec, pln milosrdné lásky, jde v ústrety svým dětem.

Převzato z webu radiovaticana