Důsledkem roztržky mezi intuitivním a racionálním poznáním je to, že žijeme ve věku, v němž je i mezi rozhodnými křesťany málo těch, kteří věří v Kristovu skutečnou přítomnost u nás a v nás.
Evangelium podle Kanta
Většina dnešních křesťanů tak či onak trpí „postosvícenským“ smýšlením – karteziánskou a kantovskou roztržkou mezi myšlením a prožitky. René Descartes byl francouzský filozof ze 17. století, který se pokusil vysvětlit lidské prožitky na základě své důvěry v rozum: „Myslím, tedy jsem.“ Immanuel Kant byl německý filozof z 18. století, jehož racionální systém je shrnutím osvícenského myšlení. Podle Kanta lidská mysl není vybavena k poznání Boha, a to ani skrze rozum, ani skrze metafyzické poznání. Kant uznával Krista pouze jako morálního učitele a tvrdil, že Boha můžeme poznávat pouze prostřednictvím etických impulsů, nikoli pomocí rozumu. Jeho a Descartovy myšlenky jsou v základu onoho zmatku, jímž trpí myšlení mnoha křesťanů do dnešního dne. Mnozí křesťané přijímají pojem Boha a poznání o Bohu jako skutečnost, ale současně popírají základní způsoby, jak Boha milovat, jak ho znát a jak s ním žít. Tyto způsoby souvisejí více s intuitivním poznáním, bez kterého přicházíme o dobro, které nám poskytuje rozum: o dobro pojmového poznání. Tito křesťané pak realitu nahrazují něčím sekundárním. O tom hovořil papež Jan Pavel II., když říkal, že mezi moderními lidmi se poznání Boha vytrácí. Důsledkem roztržky mezi intuitivním a racionálním poznáním je to, že žijeme ve věku, v němž je i mezi rozhodnými křesťany málo těch, kteří věří v Kristovu skutečnou přítomnost u nás a v nás.
Jo tak ty máš přímou linku?
Søren Kierkegaard, který žil v devatenáctém století, hlasitě varoval církev nořící se do postosvícenského myšlení: „Zapomněli jsme, jak existovat, jak být.“ Zřejmě jsme jeho varování neslyšeli. O bytí dokážeme pouze přemýšlet. Dokážeme přemýšlet o křesťanském dogmatu, ale je pro nás těžké nalézt a milovat Boha, protože něco takového vyžaduje srdce, v němž není ona trhlina. Popíráme-li intuitivní způsoby poznání, už nemůžeme slyšet Boží hlas. Uvedu příklad, jak se ta trhlina mezi námi projevuje. Jistý křesťan byl nesmírně vděčný za uzdravení této trhliny mezi hlavou a srdcem. V důsledku tohoto uzdravení začal s Bohem žít zcela jinak. Jinému křesťanovi vyprávěl, jakým potěšením mu je modlitba, ve které naslouchá Bohu. Odpověď onoho křesťana byla jako studená sprcha: „Aha, tak ty máš přímou linku k Bohu?“
Kantovská roztržka je tato: Bůh nemůže být předmětem poznání, númena nemohou být poznána ve fenoménech. Je to abstraktní, filozofi cký způsob, jak popírat Kristovo vtělení a inkarnační realitu. Popírá se zde, že Boží Syn se zrodil z hmoty – z ženy. A popírá se i to, že v křesťanech žije někdo jiný – Kristus s Otcem a s Duchem: Život, to je pro mě Kristus… Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus (Sv. Pavel ve Fp 1,21 a Ga 2,20).
Nejasně, ale přesto vidíme
V kontrastu s Kantovou deologií křesťané tvrdí, že Bůh k nám mluví způsobem dosvědčeným v Písmu. Bůh utvořil naše duše a dal nám oči a uši nadpřirozené víry kotvící ve skutečnosti, že Bůh žije v nás a my v něm – že ho skutečně vidíme, slyšíme a známe. Númena – totiž transcendentní Dobro, které překračuje oblast přírody a čistého rozumu – přebývá v nás, fenoménech po Kristově inkarnaci. Ačkoli víra pokorně uznává, že vidí pouze nejasně, jako v matném zrcadle, přesto vidíme – a slyšíme. V evangeliu jde o toto vidění a slyšení. Byli jsme stvořeni pro obecenství – pro komunikaci s Bohem. To byl důvod, proč Kristus přišel mezi nás. orientace na prožitky
Upraveno podle knihy
Leanne Payneové Naslouchající modlitba
kterou vydalo nakladatelství Návrat domů
