Jen stěží bychom prožili duchovní krizi tvůrčím způsobem, kdyby nám při ní nebyla pevnou oporou víra. Víra nám pomáhá dívat se na krizi jinak, protože lidská moudrost je příliš krátkým pravítkem, než aby se jím daly změřit Boží úradky.
Hle, co se mi přihodilo...
Velice cenná slova na toto téma obsahuje dopis P. Pia z července 1913. Píše v něm svému provinciálovi otci Benediktovi: „Hle, co se mi přihodilo v neděli ráno po odsloužení mše svaté. Můj duch se náhle cítil přenesen vyšší mocí do velkého sálu naplněného velice jasným světlem. Na vysokém trůnu, zdobeném perlami, jsem spatřil sedět paní nebývalé krásy. Byla to Nejsvětější Panna, která chovala v náručí majestátní Dítě, s tváří jasnější a zářivější než slunce. Obklopoval je zástup radostných andělů. Dále jsem v tomto prostorného sálu spatřil dvě malá lůžka a na každém z nich člověka, podle mého soudu nesmírně trpícího. Jeden z nich trpěl tak velmi, že se měl každou chvíli rozžehnat se životem. Před trůnem, na němž seděla Nejsvětější Panna, se nalézal další člověk, naprosto pohroužený do kontemplace, který byl zosobněním štěstí.
Omilostněná a zavržená duše?
Dítě sklouzlo z klína své Matky a vydalo se směrem k člověku ponořenému do modlitby, následováno Matkou a anděly. Dítě toho člověka objalo, velice silně ho tisklo v náručí, zahrnovalo ho polibky a něžnostmi. Panna a andělé je v tom následovali. Potom se Dítě vydalo směrem k oběma lůžkům nemocných lidí. Na jednoho, sedícího na lůžku, se obrátilo sotva pár slovy útěchy, poměrně chladně a bez větší úcty. Na druhého nemocného, který ležel na lůžku a potřeboval větší útěchu, Dítě dokonce ani nepohlédlo, a jako by se bálo potrestat ho samo, přikázalo tak učinit andělům. Ti ani na okamžik nezaváhali a uštědřili mu výprask… Tato scéna se mi zpočátku zdála strašně krutá. Ubožák naříkal, ale velice slabým hlasem volal: ‘Nejlaskavější Ježíši, smiluj se nade mnou, dokud trvá čas smilování… Nezavrhuj mě, nejsladší Ježíši, až mě budeš muset soudit, protože jsem tě nedokázal více milovat… Nejslitovnější Ježíši, chce-li mě tvá přísná spravedlnost odsoudit, dovolávám se tvého velkorysého milosrdenství.’ Dítě mu na to odpovědělo: ‘Uč se, jak je zapotřebí milovat.’ Nic z toho jsem nechápal. Ten pohled způsobil, že jsem se třásl jako osika v silném větru, protože jsem si myslel, že Ježíš tu duši odmítl. Žel, jak špatně hodnotí tělesný člověk duchovní věci, které jsou ve skutečnosti naprosto jiné!
Všechno je jinak
Právě aby Pán Bůh rozptýlil veškerý můj strach, ukázal mi ty tři duše. Jak krásné jsou duše, v nichž kraluje nebeský Ženich! Ty tři andělské bytosti byly v Boží milosti. Všechny byly ozdobeny zásluhami, avšak ne stejnou měrou, protože ta třetí byla více ozdobena než ta druhá, a ta zase více než ta prvá. Poněvadž jsem nedokázal pochopit, proč se Pán zachoval tak rozdílně ke třem svým milovaným nevěstám, sám byl tak laskav, že přišel na pomoc ubohému nešťastníkovi a jasnými vnitřními slovy začal ke mně promlouvat: ‘První duše byla ještě slabá a potřebovala něžnůstky, jinak by se k němu obrátila zády, druhá byla trochu silnější, a aby ji udržel ve své službě, bylo ještě zapotřebí drobné něžnosti, zatímco třetí byla jeho nejmilovanější nevěstou, protože navzdory tomu, jak ji trápil, mu vždycky zachovala věrnost ve službě i v lásce.’“
Upraveno podle knihy
Jerzyho Zielińskiho Krize očima víry
kterou vydalo KNA
