Někdy můžeme mít pocit, že modlit se za druhé a za svět je ta nejméně efektivní služba, jakou člověk může konat. Přímluvná modlitba je však duchovní zbraň těžkého kalibru, nikoli jen nouzová vycpávka volného času těch, kdo nic lepšího dělat neumí nebo v dané chvíli nemohou.
Rozdíl mezi modlitbou přímluvnou a prosebnou
Existuje mnoho způsobů modlitby. Patří mězi ně i modlitba přímluvná a prosebná. Není to ale totéž. Prosit mohu jak za druhé, tak i jen za sebe a za své potřeby. Prosit za sebe není nic špatného, Bible nás často vybízí, abychom se obraceli na Boha s dětskou důvěrou ve všech svých potřebách. Na rozdíl od prosby je ale přímluva zaměřena především na druhé a jejich potřeby.
Přímluvná modlitba vytryskne naprosto spontánně, když se v člověku setkají víra v Boha a láska k druhým lidem: Víra v Boha, protože přímluvou vyznáváme, že Bůh může a chce vykonat pro druhého dobro neskonale větší, než jakého je schopen člověk. A láska k bližnímu, protože nebýt lhostejný k nouzi druhého a chtít pro druhé dobro je projevem lásky. V mnoha případech totiž chceme pro někoho skutečně to nejlepší, ale nemůžeme mu to dát; zde se otevírá prostor pro přímluvnou modlitbu.
Modlitba za druhé: zbytečnost?
Někdy můžeme mít pocit, že modlit se za druhé a za svět je ta nejméně efektivní služba, jakou člověk může konat. Přímluvná modlitba je však duchovní zbraň těžkého kalibru, nikoli jen nouzová vycpávka volného času těch, kdo nic lepšího dělat neumí nebo v dané chvíli nemohou. Skrze ni se v neviditelné sféře odehrává duchovní zápas, jehož ovoce se svým časem projeví viditelným způsobem. A projeví se vždycky, i když ne vždycky přesně podle našich očekávání. Velká přímluvkyně sv. Terezie z Lisieux přirovnala přímluvnou modlitbu k páce, jejíž pomocí chtěl kdysi Archimedes pohnout světem:
Jeden učenec pravil: „Dejte mi páku a jeden opěrný bod, a pozdvihnu svět.“ Čeho nemohl dosáhnout Archimedes, protože se jeho prosba neobracela k Bohu a protože byla míněna jen z hmotného hlediska, toho dosáhli jiní v plnosti. Za opěrný bod jim dal Všemohoucí sám sebe, a sebe jediného! Jako páku jim dal modlitbu, která objímá ohněm lásky; takto svatí pozvedli svět a tak ho pozvedají ti, kdo dosud zápasí, a tak ho budou pozvedat i budoucí svatí až do konce věků. (Terezie z Lisieux, Autobiografické spisy, Karmelitánské nakladatelství, 1991, s. 248-249; redakčně upraveno).
Je ovšem důležité připomenout, že přímluvná modlitba nemůže být náhražkou konkrétního praktického jednání ve prospěch druhých!
Přímluvná modlitba není jednoduché téma
Přímluvná modlitba není jednoduché téma. Prolíná se v ní totiž hned několikero tajemství naší víry. Tajemství ne v tom smyslu, že by se o těchto skutečnostech nedalo nic dozvědět nebo že by nám byly naprosto skryty, ale proto, že naše chápání v mnoha ohledech přesahují. Jejich plný význam tady na zemi nikdy neobsáhneme, tudíž jej pouze s obtížemi dokážeme uchopit do slov; jak kdosi řekl, v teologii vlastně „koktáme o Neviditelném“.
Jedním z tajemství, kterého se dotýkáme tématem přímluvné modlitby, je tajemství zla. V přímluvné modlitbě vlastně vždycky vstupujeme do zápasu proti nějaké formě zla a nedostatku, vždycky půjde o zápas mezi královstvím světla a královstvím tmy (srov. Kol 1,13). Často ji používáme právě v situacích, kdy jde o utrpení někoho z našich blízkých.
Začnu-li se v takovéto situaci ptát, jak se k dané situaci mohu postavit podle srdce Kristova, otevírá se cesta žehnání, protože žádné strádání nás nemůže odloučit od lásky Kristovy a „těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému“ (Řím 8,28). To ale pořád neznamená, že Božímu jednání budeme vždycky rozumět. Mnohé vytrvalé přímluvné modlitby probíhají tak, že se nelze opřít o viditelná znamení Boží přízně. Proto je přímluvná modlitba někdy službou nesnadnou.
V přímluvné modlitbě se rovněž dotýkáme tajemství naší spoluúčasti na spáse světa. „Není nic chladnějšího než křesťan, který se nezajímá o spásu svých bližních,“ prohlásil kdysi sv. Jan Zlatoústý. Z jedné strany platí, že dílo spásy je „dokonáno“ a ke Kristově oběti není třeba nic přidávat, ale z druhé strany je pravda, že jsme povoláni mít podíl na jeho poslání, že máme být „spolupracovníky na jeho díle“. Možná by Pán Bůh mohl udělat všechno sám, ale evidentně nechtěl, rozhodl se udělat mnohé i skrze nás a s námi. A je třeba vzít vážně, že pro Boha nejsme jen jako bezduché figurky na Boží šachovnici…
Český výraz přímluvná modlitba nevystihuje podstatu věci
Nejhlubší a nejúčinnější přímluvnou modlitbou bylo Kristovo umírání na kříži. Bezděky o rozměru jeho oběti „za druhé“ prorokoval i Kaifáš, když prohlásil: „Vy ničemu nerozumíte; nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ?“ A evangelista Jan dodává: „To však neřekl ze sebe, ale jako velekněz toho roku vyřkl proroctví, že Ježíš musí zemřít za národ, a nejenom za národ, ale také proto, aby rozptýlené Boží děti shromáždil vjedno“ (Jan 11,49-51). Jakoby v Kristově vrcholném sebedarování zazněla zvučná odpověď na tajemný nářek Boží z Ezechielova proroctví: „Hledal jsem mezi nimi muže, který by zazdíval zeď a postavil se v trhlině před mou tvář za tuto zemi, abych ji neuvrhl do zkázy, ale nenašel jsem“ (Ez 22,30).
Český výraz přímluvná modlitba nevystihuje podstatu věci tak dobře jako třeba latinský výraz „intercessio“, z něhož vychází řada světových jazyků. „Intercedere“ znamená doslova „vstoupit mezi, zakročit ve prospěch někoho nebo zaručit se, rovněžzprostředkovat ve sporu“. V cizích jazycích lze proto snáze vnímat, že člověk může být přímluvce – „intercessor“ – nejen modlitbou, ale celým svým bytím. Velmi zajímavá je souvislost tohoto výrazu právě s pozváním postavit se do trhliny (srov. Ez 22,30; Žl 106,23).
Velmi dobře to kdysi vyjádřil kardinál Martini: Přímluvce – zprostředkovatel je ten, kdo objímá s láskou a bez postranních úmyslů obě strany, mezi nimiž je konflikt. Ježíš se postavil doprostřed, protože byl solidární s oběma stranami, lépe řečeno, obě znesvářené strany – člověk a Bůh – se v něm setkaly. On stojí na straně hříšného člověka, a zároveň žije věrně všechny Boží požadavky. Je zapotřebí dvojí lásky, lásky k Bohu a bližnímu. Kdykoli tato dvojí láska ochabne, přímluvné modlitby se nedostává.
Přímluvná modlitba je přirozeným vyústěním toho, když se spojí vjedno víra v Boha s láskou k Bohu a k bližnímu. Proto lze tvrdit, že ke službě přímluvné modlitby je povolán každý křesťan.
Jak se tedy přímluvně modlit?
Jak se tedy za potřebné modlit? V podstatě jakkoli, jak umíme. Síla přímluvy nespočívá ve speciálních formulkách nebo postupech, ani v ní nejde o žádné duchovní údernictví. Bůh může dělat divy i na základě krátké střelné modlitby. Pro účinnost modlitby je nejdůležitější postoj dětské důvěry a láska, s níž se člověk modlí. Existují ale některé přístupy, které mohou modlitbu umocnit, nebo jiné postoje, které ji mohou naopak zcela znehodnotit.
Postoje znehodnocující modlitbu
Na Boží lásku k člověku se můžeme plně spolehnout, a to i v situaci, která se nevyvíjí přesně tak, jak bychom si přáli, podle našich představ o dobru pro daného člověka. Říká se, že Bůh nám buď dá, oč ho prosíme, nebo něco lepšího. Ale z různých důvodů nám chybí důvěra v Boží moc a dobrotu, neboli důvěra, že jeho vůle pro nás chce jen dobro. Někdy právě proto, že máme příliš konkrétní představu o tom, jak má vypadat vyslyšení našich modliteb, a velmi těžko si dokážeme představit, že dobro by se mohlo skrývat i v jiné variantě. Nedojde-li naše modlitba vyslyšení podle našich představ, hrozí, že místo sepjatých rukou budeme k Bohu zvedat zaťaté pěsti. A nebudeme první, u nichž domnělou víru, naději a lásku vystřídala hořkost, a to čistě proto, že Pán Bůh „nezafungoval, jak by měl“.
Jindy se nám do srdce vkrádají pohanské postoje, které našeho Boha degradují na pohanskou modlu. Taková modlitba bývá vlastně pokusem nějak s Bohem manipulovat a je z velké části znehodnocena právě vnitřním postojem toho, kdo se přimlouvá.
Může se také stát, že se díky intenzivní přímluvné modlitbě za druhé nepozorovaně dostaneme do postoje vnitřní nadřazenosti nad těmi, za které se modlíme; i taková modlitba se těžko pozvedne až k Bohu, bude se plazit při zemi jako kouř z Kainovy oběti, která se Hospodinu nelíbila.
Totéž můžeme čekat, když pozvedáme k Bohu ruce v modlitbě, a přitom máme srdce zatížené neodpuštěním nebo přímo nenávistí vůči komukoli z lidí. Neodpuštění je jednou z nejčastějších překážek působení přímluvné modlitby.
Všechny zmíněné postoje oslabují nebo přímo znehodnocují naši přímluvnou modlitbu.
Bůh je láska sama.
Když ho do svých životů zveme, vždycky působí,
aby z obtížné situace vzešlo další dobro,
dokonce aby zlo muselo nakonec sloužit k dobru,
ve smyslu slov Písma:
„Těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému“ (Řím 8,28).
Se svolením zpracováno podle knihy
Kateřina Lachmanová, Síla přímluvné modlitby,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Redakčně upraveno.
