Nevyslyšeným modlitbám musíme porozumět právě proto, že tak zarputile věříme v sílu modlitby.
A musíme počítat s tím, že začneme-li se s touto problematikou potýkat otevřeně, nikdy to nebude uhlazená akademická debata teologického ražení, protože nevyslyšené modlitby jsou spojeny s nejniternějšími a nejtrpčími zkušenostmi našich životů. Všichni známe někoho, kdo ztratil víru, protože to vypadalo, že ho Bůh opustil ve chvíli, kdy Ho potřeboval nejvíc.
Vlastně se nebudeme modlit vůbec...
Nevím, jak vypadají vaše nevyslyšené modlitby, protože do Getsemane vede mnoho různých cest. Když je nám „úzko až k smrti“ jako Kristu, nejspíš se nebudeme modlit jako Ježíš. Vlastně se možná nebudeme modlit vůbec. Všiml jsem si, že jedním z obranných mechanismů proti utrpení je blahořečit kohokoli, komu se podaří projít nějakým utrpením a zachovat si přitom aspoň špetku důstojnosti. Takové lidi pak považujeme za hrdiny. Označujeme je jako „hluboké“. Často je prohlašujeme za svaté jen proto, že trpěli. Možná že naším podvědomým cílem je distancovat se od té děsivé možnosti, že na tom vozíku bychom opravdu mohli skončit my nebo že by se tsunami přehnalo přes náš dům nebo že bychom o dítě mohli přijít my. Na světě je určitě spousta svatých, kteří trpí, ale podle mých zkušeností není reakce lidské duše na hluboké trauma nijak heroická, ani okouzlující. Člověk, který leží polonahý v tunelu na magnetické rezonanci a zvrací strachy, nemá automaticky zajištěnou horkou linku do nebe.
Jako když člověk padá ze schodů
Protestantský teolog Karl Barth řekl, že skutečná modlitba je především jednoduchá. Podle něj je to v první řadě prosba. Pro nás, kdo se v krajní situaci často nezmůžeme na nic víc než na prosbu typu „Milý Ježíšku“, je to povzbudivé.
Někdy přemýšlíme, proč tyto modlitby zůstávají bez odpovědi. A vždycky se najdou lidé, kteří nám obšírně vysvětlí, že modlitba není automat na kávu, že kontemplativní modlitba má proměňující moc a že je velmi důležité se postit, obléct si Boží zbroj a být vděční. Řekneme si, že to s námi myslí dobře, přikývneme a odpovíme něco jako: „Díky, fakt si mi pomohl“, a náš modlitební život je dál staccatem po sobě jdoucích výkřiků a hekání, jako bychom padali ze schodů. A zdá se, že zatímco my hlučně válíme sudy ze schodů života, tito lidé kolem nás ladně vyjíždějí výtahem přímo do schodů života, tito lidé kolem nás ladně vyjíždí výtahem přímo do nebe. Tajně si můžeme někdy říkat, že se vlastně vůbec nemodlíme.
Bože můj!
Možná nás povzbudí slova Karla Bartha:„Modlitebníkem je kdokoli, kdo k Bohu přichází s prosbou. Jiné teorie modlitby mohou být hluboce promyšlené a mohou velmi dobře znít, ale všechny jsou do určité míry umělé. Kvůli intelektuálním výšinám a hlubinám jim totiž chybí jedna prostá konkrétní skutečnost, a to člověk, který se opravdu modlí, člověk, který Bohu předkládá nějakou prosbu.“
V době, kdy moje žena čekala na operaci a nebylo jasné, jestli bude dál žít, se mé modlitby – pokud to lze vůbec jako modlitby nazvat – omezily na to, že jsem na ni pomyslel a vypravil ze sebe dvě slova, která mohla znít jako rouhání: „ Bože můj“. Netuším, jestli se to vůbec dá počítat za modlitbu, ale v té chvíli jsem se na nic jiného nezmohl.
Ale modlit se jako dítě k Ježíškovi nebo jako člověk, který padá ze schodů, je v pořádku. Ba dokonce je to víc než „v pořádku“, možná je to jeden z nejdůležitějších druhů modlitby.
Upraveno podle knihy
Pete Greiga Když Bůh mlčí
vydavatelství Rosa
