„Právě pro mou slabost se ti zalíbilo, Pane, splnit mé malé dětské touhy a dnes chceš naplnit i jiné touhy, které jsou větší než vesmír“ (sv. Terezie z Lisieux).

 

Terezie stále prosí Boha v souladu s tužbami svého srdce, protože pevně věří, že on je jejich pramenem, on sám jí tyto tužby vkládá do srdce. Podle ní jde o základní princip každé prosebné modlitby: nesmírné touhy, jak pro sebe, tak pro druhé, jsou jen odleskem tužeb Ježíšových, odleskem jeho bezmezné lásky a jeho spasitelné vůle. Dokonce i největší touhy duše budou vždycky o krok pozadu za touhami Božími.

Terezie vyznává: „Jsem si jistá, že vyslyšíš má přání. Vím to, můj Bože, čím víc chceš dát, tím větší touhu vzbuzuješ“. Je to tedy jeden z jejích základních principů modlitby -  důležitá zásada, jejíž pomocí rozpoznává Boží vůli. Například: kdyby Bůh nechtěl někoho spasit, nevnukl by Terezii touhu modlit se za jeho spásu; kdyby jí byl Bůh nechtěl dát apoštolské povolání, nebyl by vložil tuto touhu do jejího srdce, atd.

Terezie se už nedívá na velikost problému, na to, „v co“ doufá, ale naopak - na velikost a lásku toho, „v něhož“ doufá. V den svých řeholních slibů se obrací na Ježíše s odvážnou modlitbou, opravdu hodnou milosrdenství a všemohoucnosti jejího Snoubence:  „Ježíši, učiň, ať zachráním mnoho duší. Ať dnes není ani jediná zavržena a ať jsou spaseny všechny duše v očistci!... Ježíši, odpusť mi, říkám-li něco, co se nemá říkat: Chci ti jen udělat radost a potěšit tě“.

 

Se svolením zpracováno podle knihy 
Kateřiny Lachmanové
Terezie z Lisieux a Silván z Athosu
vydalo KNA