(vyprávění jednoho cestovatele)
Byly to moje první Vánoce, které jsem trávil mimo domov a kdy jsem nebyl s těmi, na které jsem byl od dětství zvyklý.
A k tomu jsem Vánoce trávil v zapadlé končině, ve které nebyl ani jeden krajan, ani jeden Evropan. Byl jsem mezi těmi, kteří by nechápali, co je sníh, kdyby ho viděli. Kdybych jim vyprávěl, jak o Vánocích padá z oblohy bílé tajemství a pokrývá krajinu...
Jiskřící bělost se táhne k horám na dalekých obzorech.
Tady jenom vedro a vedro a sucho.
Místo vloček tu vířila oblaka prachu. Byli jsme daleko od pobřeží a suchý dech země nebyl osvěžen žádnou vlhkostí. Žár a sucho..., krajina do daleka ožehlá bolestným jasem.
V maličkém kostele z vlnitého žhnoucího, rozpáleného plechu se asi třicet domorodců sešlo na vánoční mši.
Zpívali.
Misionář, který zde byl před časem, secvičil s domorodci místní písně, ke kterým připsal nová slova v místním nářečí. A naučil je i vánoční písně z mého domova.
Když jsem zavřel oči, když jsem naslouchal zpěvu, mohl jsem na okamžik vplout do iluze, že jsem doma. V našem venkovském kostele na půlnoční. Malý chlapec půjde po mši domů sněhem... A kolem něj budou ve štědrovečerní svaté noci plout stříbrné vločky.
***
Jenomže jsem opět otevřel oči.
Vedle kostela byl sirotčinec. A já jsem ho s místním jáhnem občas navštívil. Hráli jsme s dětmi fotbal. Zauvažoval jsem, jestli je vhodné hrát fotbal i na Štědrý den, jestli bychom ho neměli oslavovat něčím jiným než fotbalem. Jáhen rozhodl.
„Budou mít děti radost?“
„Budou,“ nepochyboval jsem. Když jsem byl kapitánem jednoho mužstva sirotků já a kapitánem druhého mužstva jáhen, byla to pro ně událost.
Jáhen pokývl: „Když jim to dělá radost... Ježíšek by neměl radost, že mají radost?“
Kývl jsem.
„On se raduje, když někomu děláme radost…,“ usmíval se jáhen.
Tuhle větu jsem si zapamatoval. Je výstižná…
***
A tak jsme oslavovali Štědrý den i fotbalovým zápasem. Na hřišti, na kterém se při zápase zvedala oblaka jemného načervenalého prachu.
Dohráli jsme.
A jáhen pozval děti do úřadovny z vlnitého plechu. Dal jim čaj a cukroví. V sirotčinci mají nadílku – chudou, ale nadílku. Nadílku přátelského posezení. Hladivých slov. I slova mohou být nadílkou.
Jedno dítě se na mě dívalo se zájmem.
„Ty jsi smutný?“
Co říct?
„Vzpomínám na domov,“ říkám.
Teď v dálce jdou moji blízcí... zasněženou krajinou. Putují v mrazivé noci ke kostelu na půlnoční.
„A je ti smutno?“ řekl. Neodpověděl jsem ani slovem, ani přikývnutím. Tichem.
Jenže on tomu tichu porozuměl. Řeklo mu, že je mi velmi smutno.
Věděl jsem, že mi ten chlapec chce pomoci, abych nebyl na Vánoce smutný.
Díval se na mne. Přemýšlel.
„Tak se pomodli, a budeš jako doma,“ řekl.
***
Užasl jsem.
Bylo to malé dítě a přece dokázalo vyjádřit cosi velkého: pojmenovalo domov, jaký se dá nalézt na každém místě.
V každé dálce.
Domov, který je v modlitbě.
Tolikrát jsem si na tohle dítě v příštích letech vzpomněl – na různých světadílech. Vždyť občas na člověka dolehne stesk...
***
Jsem smutný?
Co s tím nadělám?
***
„Tak se pomodli, a budeš doma...“
