Souvislost naší představy o Bohu s životem a modlitbou

Podobnost s Bohem

Modlitba obnovuje v člověku podobnost s Bohem a činí ho účastným na moci Boží lásky, která dává spásu mnohým.(KKC 2572)
Jakmile ho Bůh zavolá, Abrahám se vydává na cestu, "jak mu Hospodin přikázal" (Gn 12,4): jeho srdce je zcela "poddáno slovu", poslouchá. Pro modlitbu je podstatné naslouchání srdce, které se rozhoduje podle Boha: slova k tomu slouží. Avšak Abrahámova modlitba je vyjádřena především činy: je to člověk mlčení, na každé zastávce staví oltář Pánu.(...)Od té doby, co Bůh zasvětil Abraháma do svého úradku, se jeho srdce přidává k Pánovu soucitu s lidmi a odvažuje se za ně se smělou důvěrou přimlouvat. (KKC 2570-2571)

Jak souvisí moje představa o Bohu s mým životem?

Jaký je tvůj Bůh, takový budeš i ty.  Máme tendenci, ať vědomou či nevědomou, blížit se k tomu, co je pro nás ideálem.  Tímto ideálem může být Bůh, lépe řečeno naše představa o něm.  Pokud vidíme Boha jako někoho, kdo je přísný soudce nebo dohlížitel, nesnášející  chyby a slabost, můžeme se ze všech sil snažit přiblížit tomuto ideálu ve svém životě. Takového boha budeme mít těžko rádi, ale možná budeme mít dobrý pocit, že jsme splnili vše, co po nás chce, a že tedy na nás „nemůže“. V opačném případě tuto představu boha odvrhneme a prohlásíme se za ateisty, protože takový bůh přece nemůže existovat a pokud ano, nechceme s ním mít nic společného, ani  neustále žít ve strachu  a napětí.  Pokud ovšem uznáme tuto představu o bohu jako Boha, budeme patrně k ostatním lidem přistupovat tak, jak se domníváme, že to ělá on. Budeme tedy velmi spravedliví, tvrdí, nesmiřitelní a neodpouštějící… co se týká naší modlitby, bude se zřejmě podobat modlitbě frizea v chrámě, jak o tom mluví Ježíš :

Farizeus a celník

O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství:
„Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘
Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘ Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus."  (Lk  18, 9-14)

Jindy si můžeme představovat  Boha jako velkého dobráka, který nás má moc rád a je mu úplně jedno,  co děláme. Chce nám připravit krásný, pohodlný  život, prosperitu a bezstarostnost nyní i navěky.  V takovéto představě Boha jednak úplně mizí či spíše je vytěsněna  kategorie hříchu, bolesti, utrpení.  Člověk s touto představou o Bohu bude velmi free k sobě i k ostatním,  ale zároveň mu na sobě ani ostatních nebude moc záležet. Nedá si tu práci, aby sebe či druhé posouval dál v životě.  V modlitbě s Bohem bude mít neproblematický vztah do té doby, co bůh bude „fungovat“ -  to znamená, dokud život půjde podle jeho představ.  Touto představou otřesou těžké události v životě, které nepůjdou skloubit s představou nebeského „taťuldy“. 

Každý z nás má nějakou představu o Bohu. Není to ale Bůh.  Můžeme  a máme si své představy korigovat  podle toho, co Bůh nám sám o sobě říká skrze svého Syna Ježíše v evangeliích, skrze církev.  Takového jaký je v plnosti, ho budeme znát až v nebi, ale do té doby se můžeme snažit ve vlastním zájmu i v zájmu druhých s pomocí Ducha svatého upravovat svou karikaturu stále víc k Božímu obrazu.

Osobní svědectví Chiary Lubichové, zakladatelky hnutí Focolare

I já si vzpomínám na den, kdy mi Pán dal naprosto novým způsobem pochopit, že mám Otce. Bylo mi 23 let a ještě jsem pracovala ve škole. Jeden kněz, který tam náhodou procházel, chtěl se mnou krátce hovořit. Požádal mne, abych obětovala hodinu ze svého dne na jeho úmysly. Odpověděla jsem mu: „A proč ne celý den?„ Byl osloven touto mladistvou velkorysostí a řekl mi: „Pamatujte si, že vás Bůh nesmírně miluje.„ Bylo to jako blesk. „Bůh mě nesmírně miluje.“ „Bůh mě nesmírně miluje.„ Hned jsem to opakovala svým přítelkyním: „Bůh tě nesmírně miluje. Bůh nás nesmírně miluje.“ Od té chvíle jsem nacházela Boha přítomného všude prostřednictvím jeho lásky. Byl tady stále a něco mi vysvětloval. Co mi vysvětloval? Že všechno je láska. To, co jsem, i to, co mne potká; to, co jsme, a co se nás týká. Že jsem dcerou a On je mým Otcem. Od té chvíle se změnila i moje modlitba. Už se při ní neobracím k Ježíšovi, ale stavím se vedle něho, našeho Bratra, a obracím se k Otci. Když se k němu modlím slovy, která nás naučil Ježíš, cítím, že pro Boží Království nepracuji sama, ale že jsme dva - Všemohoucí a já. Uznávám ho jako svého Otce i místo lidí, kteří ho neznají, a prosím, aby jeho svatost zaplavila a prostoupila celou zemi. Žádám o chléb, o odpuštění a osvobození od zlého pro všechny, kdo prožívají nějakou zkoušku. Když mne znepokojují nebo zneklidňují nějaké události, vkládám všechnu svou úzkost na Otce a jsem si jistá, že pomůže. Mohu dosvědčit, že si nevzpomínám na žádnou starost, kterou by On nevyřešil, když jsem ji takto do jeho srdce vložila. Věříme-li v Otcovu lásku, On zasahuje stále - v malých i ve velkých věcech. Snažme se v tomto měsíci modlit „Otče náš„, modlitbu, kterou nás Ježíš naučil, s novým vědomím, že Bůh je Otec a stará se o nás. Modleme se ji jménem celého lidstva, a tak posilujme všeobecné bratrství. Ať je to naše nejvýznamnější modlitba. Uvědomujme si, že jejím prostřednictvím prosíme Boha o to, co mu nejvíce leží na srdci. On vyslyší každou naši prosbu a zahrne nás dary. Když se takto osvobodíme ode všech starostí, budeme moci běžet po cestě lásky. (Chiara Lubichová, převzato z: hnutí fokolare)