Žádný člověk není ostrov

Jsme spojeni s ostatními napříč hracemi času a prostoru

Tím, že jsme připojeni ke Kristu, dostali jsme jeho Ducha, jsme spojeni s ostatními napříč hracemi času a prostoru. Všichni si můžeme vzájemně pomáhat, všichni k sobě patříme. Prostřednictvím Krista, který je hlavou mystického těla církve, jsme si všichni schopni navzájem prospívat. Platí to i pro ty, kteří jsou za hranicí smrti a zatím nedosáhli plné účasti na Božím životě, tedy pro ty, kteří prožívají očistec. Stejně je tomu s modlitbou k Panně Mariii a ke svatým, s prosbou o jejich přímluvu. Není to tak, že by svatí a především Panna Maria museli Boha přemlouvat, aby byl k nám milosrdný nebo aby nám pomohl. Společenství se svatými v modlitbě je společenství ve víře a naději. Prosba o přímluvu je také vyznáním naší nedostatečné víry, naděje a vytrvalosti, kvůli kterým prosíme "ty silnější" o pomoc. Je to podobné či stejné, jako když zde na zemi prosíme své přátele, aby se za nás a s námi modlili. Oni i my tím vyznáváme naši závislost na Bohu a ucházíme se o posílení důvěry v něho. Když tedy říkáme o světcích a Panně Marii "přimouvá se za nás", "zastává se nás", je třeba to chápat jako analogické výrazy. Společenství svatých nelze chápat jako "protekci u Boha", ale jako pokračování života církve i za hranicí tohoto světa a lidské smrti.To, že k sobě patříme, je dílo Boží. (Zpracováno podle knihy Credo od A. Opatrného, KNA)

 A tak v nás pracuje smrt, ale ve vás život…

Přímluvce neboli prostředník mezi Bohem a člověkem je v přísném slova smyslu je jeden, Ježíš Kristus. On sám zaslíbil: „A já až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“ (Jan 12,32). Křtem jsme s ním však byli nerozlučně spojeni, a to nejen s ním jako s osobou, ale i s jeho posláním pro svět. Proto jsme pozváni mít účast i na jeho službě přímluvce u Boha.
V církvi se odpradávna traduje přesvědčení, že všechno, co žijeme v láskyplném sjednocení s Kristem, má nesmírnou výkupnou hodnotu. Proto mohla sv. Terezie z Lisieux nabídnout Pánu za své bratry v misiích třeba i povinné zdravotní vycházky, které jí v pokročilém stadiu tuberkulózy způsobovaly nemalé trápení; proto mohla Bohu nabízet i těžké stavy duchovní temnoty, kdy už se nedokázala ani modlit – a každé s námahou vyslovené „věřím“ posílat do nebe na konto těch, kdo jsou od Boha odloučeni vědomě a dobrovolně.

V tom spočívá tajemství plodnosti každého skrytého života. Může jít o řeholníka, který prožívá své duchovní zápasy a každodenní práci daleko od zraků lidí, nebo o světu neznámou věřící stařenku či ženu v domácnosti, která denně pozvedá k Bohu své radosti i starosti, své děti i vnuky, nebo může jít o kněze v zapadlé farnosti, který denně na paténě pozdvihuje s hostií celý svět, především mikrosvět jemu svěřených lidí. Každému takovému bytí pro druhé, které je spojeno s Kristovou vydaností člověku, můžeme směle říkat přímluvná modlitba (intercessio). Ve světle Kristova kříže to platí zvláštním způsobem také o utrpení, prožitém ve spojení s Kristovou obětí. Proto už svatý Pavel píše Korintským o smyslu prožívaných útrap, které slouží nejen k posvěcení apoštolů, ale také těch, kterým oni slouží radostnou zvěstí: Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev (Kol 1,24). Anebo jinde:  Ze všech stran se na nás valí trápení, ale nesoužíme se. Báváme bezradní, ale ne zoufalí. Býváme pronásledováni, ale ne opuštěni. Býváme sráženi k zemi, ale ne zničeni. Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle. Tak jsme my zaživa stále vydáváni na smrt pro Ježíše, aby i Ježíšův život byl patrný na našem smrtelném těle. A tak v nás pracuje smrt, ale ve vás život…(2 Kor 4,8-12).

Napodobujte Boha jako jeho milované děti a žijte v lásce

  A tak v nás pracuje smrt, ale ve vás život… Skrze tajemství kříže mohou sloužit k rozhojnění života a požehnání i skutečnosti, které bychom sami nikdy s hojností života nespojovali. Přitom utrpení samo o sobě nemá žádnou hodnotu, je spíše absencí dobra. Ani křesťané nejsou povoláni k tomu, aby utrpení na světě množili, spíše aby proti němu všemi prostředky bojovali. Ale utrpení, které nelze odstranit a skrze něž se do světa „vyzáří“ láska toho, kdo je trpělivě přijímá za druhé a za svět, má hodnotu této lásky, tedy hodnotu nekonečnou. Vždyť „láska nikdy nepřestává“ (1 Kor 13,8).  Nejsilnější přímluvnou modlitbou neboli modlitbou za druhé je tedy nabídnutí sama sebe Bohu (srov. Jan 15,13).
Ale dobře víme, že vyznání lásky během romantické dovolené má jinou hodnotu než totéž, zopakované uprostřed náročné životní situace. Podobně mívá větší hodnotu „ano“ Bohu, vyslovené uprostřed námah všednodennosti nebo v prožívaném utrpení než modlitba odevzdanosti, pronesená v příjemném tichu kaple za zvuků povznášející hudby. Intercedere znamená tedy nejen přednášet Bohu slova přímluvné modlitby, ale přinášet mu sami sebe a všechno, co patří k našemu životu, jako „oběť živou, svatou a Bohu milou“ (Řím 12,1). Jinými slovy, nejen se modlit, ale stát se modlitbou za druhé a za svět. Tohle je vůbec nejhlubší rozměr přímluvné modlitby: „Napodobujte Boha jako jeho milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval nás a zcela vydal sebe za nás jako dar v oběť, vůni Bohu velmi příjemnou“ (Ef 5,1-2).  

(K. Lachmanová, Síla přímluvné modlitby, KNA)