Duch svatý - zapomenutý Bůh?

Z Otce i Syna vychází

Duch svatý není neurčitá duchovní energie, projev božské moci, ale Boží osoba. Spolu s Otcem a Synem patří Duch svatý do společenství tří božských osob - Nejsvětější Trojice - trojjediného Boha. 
Když sv. Augustin vysvětluje vztahy mezi osobami v této Trojici, říká o Duchu svatém: “Duch svatý je láska mezi Otcem a Synem”. Duch svatý je zároveň darem, poutem lásky i Láskou - Osobou. Je tím, kdo sjednocuje a vytváří společenství. Tak jako se Bůh neuzavírá ve své lásce sám do sebe, ale touží zahrnout svou láskou každého člověka, tak si nenechává pro sebe ani Ducha svatého. Vylévá ho na nás, dává nám tento úžasný dar a v něm sám sebe. “Všichni jsme byli napojeni jedním Duchem."(1Kor 12,13)(viz. letnice)

Pán a dárce života

Ten, kterého Otec „poslal nám do srdce, Duch jeho Syna“ (Gal 4,6), je skutečně Bůh. Je jedné podstaty s Otcem a Synem, je od nich neoddělitelný, jak ve vnitřním životě Trojice, tak ve svém daru lásky světu. Když se však víra církve klaní svaté Trojici, dárkyni života, soupodstatné a nedílné, vyznává též různost osob. Když Otec posílá své Slovo, posílá vždycky svůj Dech: je to společné poslání, v němž se Syn a Duch svatý odlišují, ale jsou neoddělitelní. Objevuje se sice Kristus, viditelný obraz neviditelného Boha, ale je to Duch svatý, který ho zjevuje. (KKC 689)
„Boží nitro nezná nikdo, jen Duch Boží“ (1 Kor 2,11). Avšak jeho Duch, který ho zjevuje, nám dává poznat jeho Slovo, jeho živé Slovo, ale sám sebe nevyslovuje. Ten, který „mluvil ústy proroků“, nám dává slyšet Otcovo Slovo, ale my jej neslyšíme. Poznáváme ho jen podle hnutí, kterým nám zjevuje Slovo a uschopňuje nás, abychom je vírou přijali. Duch pravdy, který nám odhaluje Krista, nemluví sám ze sebe. Takové sebezastínění, jež je vlastní jen Bohu, vysvětluje, proč „svět nemůže přijmout“ Ducha, „poněvadž ho nevidí, ani nezná“, kdežto ti, kdo věří v Krista, ho znají, protože s nimi „zůstává“. (KKC 687)

Uvede vás do celé pravdy

Před svým umučením Ježíš oznamuje, že pošle „jiného Parakléta“ (Přímluvce), Ducha svatého. Duch, který působí už od stvoření a který kdysi „mluvil skrze proroky“ (nicejsko-cařihradské vyznání víry), bude nyní pobývat mezi učedníky a bude v nich, aby je naučil všemu a uvedl je „do celé pravdy“ (Jan 16,13). Duch svatý je tak zjeven jako další božská osoba ve vztahu k Ježíši a k Otci. Věčný původ Ducha se zjevuje v jeho poslání v čase. Duch svatý byl seslán na apoštoly a na církev jak Otcem ve jménu Syna, tak osobně Synem po návratu k Otci. Seslání osoby Ducha po Ježíšově oslavení zjevuje plně tajemství Nejsvětější Trojice. (KKC 243-244) 
V den letnic (čtyřicet  dnů po Velikonocích) se naplňuje to, co Ježíš slíbil po svém zmrtvýchvstání apoštolům:přichází Duch svatý. Ten se projeví, je dán a sdělen jako božská osoba: Ježíš Kristus ze své plnosti štědře vylévá Ducha. V tento den je konečně plně zjevena Nejsvětější Trojice.  Od toho dne je království, hlásané Kristem, otevřeno těm, kdo v něho věří: ve víře se již podílí na společenství Nejsvětější Trojice. Duch svatý svým příchodem, který nepřestává, uvádí svět do „posledních časů“, do doby církve, do již zděděného, ale ne ještě dovršeného království: „Spatřili jsme pravé Světlo, přijali jsme nebeského Ducha, našli jsme pravou víru: klaníme se nedílné Trojici, neboť ona nás spasila.“ (srov. KKC 731-732)