Abba Otče
Ježíš nám ukazuje, kdo je Bůh Otec
Slovo "abba" znamená v jazyce, ve kterém se Ježíš modlil (v aramejštině), důvěrné oslovení otce, něco jako české "tatínku". V evangeliích je zaznamenáno, že Ježíš se Ježíš tímto důvěrným oslovením obracel k Bohu v modlitbě.
Ježíš sám zjevuje, kdo tento Bůh je, a nazývá ho důvěrně Otcem (srov. Mk 14,36). Bůh, jak vysvítá především v podobenstvích (srov. Lk 15,3-32; Mt 20,1-16), otvírá se zcela bídě a utrpení každého člověka: je milující Otec, plný soucitu, odpouští a poskytuje zdarma milost, o niž prosíme. (Redemptoris missio 13, Jan Pavel II.)
Pouhá projekce?
„Kritici náboženství řekli, že mluvení o Bohu Otci je prý promítáním našich otců na nebesa. Pravdou je však opak: v evangeliu nám Kristus ukazuje, kdo je otec a jaký je opravdový otec, takže můžeme pravé otcovství vytušit a také se pravému otcovství učit. Připomeňme si Ježíšova slova z kázání na hoře, kde říká: „milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce“ (Mt 5,44-45). Právě láska Jednorozeného Syna, Ježíše, který odevzdává sebe samého na kříži, nám zjevuje pravou povahu Otce: On je Láska a také my ve své modlitbě jako děti vstupujeme do tohoto koloběhu lásky, Boží lásky, která očišťuje naše touhy, naše postoje, poznamenané uzavřeností, soběstačností a egoismem typickým pro starého člověka.“ (Benedikt XVI.: Kdo mluví s Bohem, není sám 23.5.2012) Plné znění katecheze Benedikta XVI. je ZDE. Převzato z webu české sekce RadioVaticana www.radiovaticana.cz
Nazývá-li jazyk víry Boha jménem „Otec“, vyzdvihuje především dvě hlediska: že Bůh je prvotní zdroj všeho a transcendentní autorita a že je zároveň dobrotivý ke všem svým dětem a že se s láskou o ně stará. Tato něžná Boží starostlivost může být vyjádřena i obrazem mateřství, který ukazuje více, jak je Bůh přítomen ve stvoření a jak důvěrný je vztah mezi Bohem a jeho tvorem. Jazyk víry tak čerpá z lidské zkušenosti rodičů, kteří jsou pro člověka jistým způsobem první zástupci Boha. Taková zkušenost však také ukazuje, že rodiče mohou chybovat a znetvořit tvář otcovství i mateřství. Je tedy vhodné připomínat, že Bůh přesahuje lidské rozlišování na pohlaví. Není ani muž ani žena, je Bůh. Přestože je zdrojem a vzorem lidského otcovství a mateřství, přece je přesahuje: Nikdo není otcem tak jako Bůh. Ježíš zjevil, že Bůh je „Otec“, způsobem neslýchaným: není jím jen proto, že je stvořitelem; on je od věčnosti Otcem ve vztahu ke svému jednorozenému Synu, který pak je od věčnosti Synem jen ve vztahu k svému Otci: „Nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit“ (Mt 11,27). (KKC 239-240)
Jestli je Bůh dobrý, proč existuje zlo?
Jestliže Bůh, všemohoucí Otec, Stvořitel uspořádaného a dobrého světa, se stará o všechny své tvory, proč existuje zlo? Na tuto otázku, tak naléhavou jako nevyhnutelnou, tak bolestnou jako tajemnou, nemůže stačit žádná ukvapená odpověď. Křesťanská víra ve svém celku představuje odpověď na tuto otázku: Dobrota stvoření, drama hříchu, shovívavá láska Boha, který vychází vstříc člověku svými úmluvami, vykupitelským vtělením svého Syna, darem Ducha, shromážděním církve, silou svátostí, povoláním k blaženému životu, který se předem předkládá souhlasu svobodných tvorů, ale o který se mohou též předem - a to je úděsné tajemství - připravit! V křesťanském poselství není jediný bod, který by z jistého hlediska nebyl odpovědí na problém zla.Proč však Bůh nestvořil tak dokonalý svět, aby v něm nemohlo existovat žádné zlo? Bůh ve své nekonečné moci by mohl vždy stvořit něco lepšího. Nicméně Bůh ve své nekonečné moudrosti a dobrotě chtěl svobodně stvořit svět, který je „na cestě“ ke konečné dokonalosti. V Božím plánu toto postupné zdokonalování s sebou nese, že se objeví některé bytosti a jiné vymizí, s něčím dokonalejším přichází i něco méně dokonalého, příroda se někdy zvelebuje a jindy ničí. Tak tedy zároveň s fyzickým dobrem existuje i fyzické zlo potud, dokud stvoření nedosáhne své dokonalosti. (KKC 309 -310)
