V době diktatury Augusta Pinocheta v Argentině jsem byl na delší dobu unesen. Během této události jsem prožil důležitý vnitřní vývoj.
Byla to doba občanské války mezi krajně pravicovými a levicovými uskupeními společnosti v Argentině. Univerzitní studenti byli událostmi této doby velmi rozvířeni. Tlak na připojení se k partyzánskému hnutí byl veliký. Bydlel jsem tehdy s jedním spolubratrem jezuitou na okraji chudinské čtvrti Bajo Flores v Buenos Aires. Oba jsme byli profesory teologie na dvou různých univerzitách. Chtěli jsme vydat svědectví o tom, že chudoba existuje, ale že je možné se pro chudé nasazovat i pokojně. Od oficiální církve i od našich představených jsme obdrželi výslovné poslání, abychom se k chudým přestěhovali. Přesto byla naše přítomnost ve slumech mnoha lidem trnem v oku, protože byli politicky orientováni krajně pravicově. Těmito lidmi bylo bydlení v chudinské čtvrti vykládáno jako podporování levicového partyzánského hnutí. Bylo plánováno udat nás jako teroristy. Věděli jsme, odkud vítr fouká a kdo je za tyto pomluvy odpovědný. Šel jsem za příslušným člověkem a vysvětlil mu, že si zahrává s našimi životy. Tento člověk mi slíbil, že vojákům sdělí, že nejsme žádní teroristé. Podle pozdějších výpovědí jednoho důstojníka a podle svědectví třiceti dokumentů, které jsem později měl v rukou, bylo nezpochybnitelně jasné, že tento člověk svůj slib nedodržel, nýbrž naopak podal u vojáků falešné udání. To by mělo prozatím jako pozadí stačit.
23. května 1976, jedno nedělní dopoledne, 300 plně ozbrojených vojáků a policejní auta obklíčili naši chatrč na okraji chudinské čtvrti. Když bleskově celé okolí uzavřeli, vnikli brutálně do našeho domu, spoutali nám ruce za zády, přetáhli nám přes hlavy úzké kapuce, pod kterými jsme se dusili, a unesli nás. Pět dní jsem ležel téměř bez jídla s kapucí a s rukama spoutanýma za zády na kamenné podlaze. Mému spolubratru bylo v té době ještě podstatně hůř. Dostával drogy, aby v opojení vyzradil věci, které by jinak neřekl. Jak jsme se mnohem později od důstojníků dozvěděli, proti očekávání hovořil o Bohu a o Ježíši Kristu. Vojáky to hluboce zasáhlo. Předtím byli přesvědčeni, že jsme teroristé. Pátý den nás převezli do jednoho soukromého domu. Kapuce vyměnili za oční pásky, které již nepůsobily dušení. Pouta nám nasadili zpředu. To přineslo ulehčení při ležení.
Tento pátý den přišel za námi jeden důstojník a řekl, že jsme nevinní a že se postará, abychom se mohli co možná nejdříve vrátit do naší chudinské čtvrti. To byla poslední slova, která nám s ohledem na náš únos byla během pěti měsíců sdělena. Až do konce jsme měli spoutané ruce. Jedna noha byla neustále připoutána k těžké dělové kouli. Naše oči byly zavázané až do osvobození.
Oba jsme již dlouho předtím začali meditovat s jednoduchým opakováním Ježíšova jména. Den za dnem, od rána do večera jsme zůstávali u této prosté modlitby.
Poté, co nám důstojník pátého dne řekl, že budeme propuštěni, sdělil toto rozhodnutí zjevně i poddůstojníkům, kteří nás hlídali. Jeden z nich nám tentýž večer řekl, že „propouštění“ vždycky probíhají v sobotu. Potěšilo mě to, protože byl pátek.
Sobota uběhla a propuštěni jsme nebyli. Příšerně jsem se rozčílil. Ta nespravedlnost, být zadržen přes evidentní nevinu, vyvolala ve mně strašnou bezmocnost a velký hněv. Ještě více se můj vztek zvedal proti člověku, který na nás podal falešné udání. Po jednom dni bezmocného vzteku mne přepadl mohutný strach: „Co bude?“ Myšlenka na popravu se opět přiblížila. Strach spojený s vnitřním chvěním trval jeden a půl dne. Potom mne přepadla deprese: „Všechno je ztraceno!“
Tento pocit se mi ani dnes nezdá být přehnaný. Když bylo po více letech vedeno proti zodpovědným velitelům soudní řízení, z 6000 lidí, které tato jediná vojenská jednotka unesla, nezbyli kromě nás dvou žádní svědci, kteří by přežili. Všichni byli popraveni.
Čtvrtý den jsem se propadl do nepopsatelného smutku. Trvalo to další den, až jsem hodiny mohl plakat. Teprve potom se mi ulevilo a uklidnil jsem se. Pln naděje jsem čekal na další sobotu. Po vícedenních vnitřních pochodech již nebyla daleko. Když jsme ani tentokrát nebyli propuštěni, začal stejný proces od začátku: vztek, strach, deprese, smutek a pláč. Ve třech nebo čtyřech dnech jsem prošel všemi těmito pocity. Opět vzplála naděje na příští sobotu. Tento vnitřní proces se opakoval každý týden stejným způsobem po tři a půl měsíce. Přitom jsem stále zůstával v mých meditacích u Ježíšova jména. Přes vnitřní rozhořčení a velmi divoké pocity jsem se vytrvale pokoušel odpustit. Také jsem se neustále modlil za naše věznitele a za lidi, kteří nesli vinu na našem únosu. Po třech a půl měsících se cykly tohoto procesu zkrátily, průběh se však opakoval každý den až do našeho propuštění: vztek, strach, deprese, smutek a pláč. Sem tam byly klidnější dny.
Po propuštění mně moji přátelé naléhavě doporučovali pobyt v zahraničí, a tak jsem více než jeden rok strávil v USA s nadějí, že se brzy budu moci do Argentiny vrátit. Když ani po roce můj návrat do Argentiny stále ještě nebyl možný, přijel jsem do Německa. Začal jsem dávat exercicie a více a více jsem pozoroval, že se ve mně stala velká změna. Lehká deprese, která byla podvědomě stále přítomná, jakož i určitá agresivita zcela zmizely a již se nevrátily. Měsíce únosu, zajetí a blízkosti smrti, spojené se stálým opakováním Ježíšova jména, způsobily ve mně hlubokou proměnu.
Přes několikaměsíční zajetí s tolika dojmy a hlubokými zkušenostmi jsem líčení událostí pojal velmi krátce. Snad to ale stačí k tomu, abych ukázal, jak mi v tichu meditace byla darována neuvěřitelná proměna. Ticho může v člověku dát mnoho věcí do pohybu. Pozornost na Ježíšovo jméno nás spojuje s Jeho uzdravující silou.
K takovému očistnému procesu dochází například i v tichu exercicií.