Modlitba díkůvzdání

Stále za vás v modlitbách děkujeme Bohu, Otci našeho Pána Ježíše Krista, neboť jsme slyšeli o vaší lásce, kterou máte ke všem bratřím pro naději zakotvenou v nebesích. (Kol 1,3-5)

Podobenství o deseti malomocných

Cestou do Jeruzaléma procházel pomezím Samaří a Galileje. Když přicházel k jedné vesnici, setkalo se s ním deset malomocných. Zůstali stát opodál  hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte se ukázat kněžím.“ A jak šli, byli očištěni.
Jakmile jeden z nich uviděl, že je uzdraven, vrátil se a hlasitě chválil Boha. Padl na tvář k jeho nohám a děkoval mu. Ten muž byl Samaritán.
„Copak jich nebylo očištěno deset?“ zeptal se Ježíš. „Kde je těch zbylých devět? Nikdo z nich se nevrátil, aby vzdal Bohu slávu, jedině tento cizinec?“ Potom mu řekl: „Vstaň a jdi. Tvá víra tě uzdravila.“ (Lk 17, 11-19)
 

Děkování a podstata církve

Vzdávání díků charakterizuje modlitbu církve, která slavením eucharistie ukazuje a stává se stále více tím, čím je. Vždyť Kristus v díle spásy osvobozuje stvoření od hříchu a smrti, aby je znovu posvětil a přivedl nazpět k Otci, k jeho slávě. Díkůvzdání údů Těla se podílí na díkůvzdání Hlavy. Stejně jako předmětem prosebné modlitby se může každá událost a každá potřeba stát i důvodem k díkůvzdání. Listy svatého Pavla často začínají a končí díkůvzdáním a vždy je tam přítomen Pán Ježíš. „Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu. Tak to Bůh po vás chce v Kristu Ježíši“ (1 Sol 5,18). „Buďte vytrvalí v modlitbě, buďte při ní bdělí a vděční“ (Kol 4,2). (KKC 2637-2638)