Přímluvná modlitba

V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne... (Ef 6,18)
 

Přimlouvat se je vlastní srdci, které je v souladu s Božím milosrdenstvím

Přímluva je prosebná modlitba, která nás více připodobňuje Ježíšově modlitbě. On je jediný přímluvce u Otce za všechny lidi, zvláště za hříšníky. „Proto také je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval“ (Žid 7,25). Sám Duch svatý „se za nás přimlouvá“ a jeho přímluva „za křesťany je ve shodě s Boží vůlí“ (Řím 8,26-27). Přimlouvat se, žádat o něco ve prospěch druhého, je od dob Abraháma vlastní srdci, které je v souladu s Božím milosrdenstvím. V době církve se křesťanská přímluva podílí na přímluvě Kristově: je výrazem společenství svatých. Kdo se modlí, nehledá v přímluvě to, co slouží jen jeho „vlastnímu prospěchu, ale i prospěchu druhých“ (Flp 2,4), ba dokonce se modlí i za ty, kteří mu ubližují. První křesťanské obce hluboce prožívaly tento způsob sdílení. Apoštol Pavel je tak činí účastnými své služby evangeliu, ale také se za ně přimlouvá. Přímluva křesťanů nezná hranic: „… za všechny lidi … za všechny, kdo mají moc“ (1 Tim 2,1), za ty, kteří pronásledují, za spásu těch, kteří odmítají evangelium. (KKC 2634-2636)
 

Přímluvná modlitba je zaměřena především na druhé

Přímluvná modlitba není úplně totéž co prosebná modlitba. Prosit mohu jak za druhé, tak i jen za sebe a za své potřeby. Prosit za sebe není nic špatného, Písmo nás často vybízí, abychom se obraceli na Boha s dětskou důvěrou ve všech svých potřebách. Na rozdíl od prosby je ale přímluva zaměřena především na druhé a jejich potřeby. Přímluvná modlitba vytryskne naprosto spontánně, když se v člověku setkají víra v Boha a láska k bližnímu: víra v Boha, protože přímluvou vyznáváme, že Bůh může a chce vykonat pro druhého dobro neskonale větší, než jakého je schopen člověk. A láska k bližnímu, protože nebýt lhostejný k nouzi druhého a chtít pro druhé dobro je projevem lásky. (…)Jak se tedy za potřebné modlit? V podstatě jakkoli, jak umíme. Síla přímluvy nespočívá ve speciálních formulkách nebo postupech, ani v ní nejde o žádné duchovní údernictví. Bůh může udělat divy i na základě krátké střelné modlitby. Pro účinnost modlitby je nejdůležitější postoj dětské důvěry a láska, s níž se člověk modlí.(…) Skrze přímluvnou modlitbu se v neviditelné sféře odehrává duchovní boj, jehož ovoce se časem projeví viditelným způsobem. (K. Lachmanová, Síla přímluvné modlitby, KNA)           

Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby  všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem  a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví v určený čas. (1 Tim 2,1-6)

Když se modlím, Pán mi naslouchá někdo z toho bude mít prospěch. Když mou modlitbu provází láska a ochota sloužit, když se mými slovy vine proud lásky, dospěje k mému bližnímu. A nejen to. Tento proud lásky, který ze mě vychází, se neobrací jen do budoucnosti, ale i do minulosti, spojuje mě s dějinami, mění osud toho, co se odehrálo před desítkami či stovkami let. Vnáším lásku do minulosti, účastním se budování budoucnosti, zapojuji se do proudu lásky, který prochází celým stvořením. (F.Cegoioli, Sedm žen z evangelií,  KNA)