Velebení, klanění

V ten čas řekl Ježíš: "Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, a zjevil jsi je maličkým..." (Mt 11,25)
Maria řekla: " Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli,..." (Lk 1,46-47)

Základní směr křesťanské modlitby

Velebení vyjadřuje základní směr křesťanské modlitby: je to setkání Boha s člověkem; v něm Boží dar a jeho přijetí člověkem volají jeden po druhém a spojují se. Modlitba chvály je odpověď člověka na Boží dary: protože Bůh dává požehnání, srdce člověka může zase velebit toho, který je zdrojem všeho požehnání. Tento pohyb vyjadřují dva základní směry: někdy chvála stoupá, nesena Duchem svatým skrze Krista k Otci (velebíme ho, protože nám požehnal); někdy vyprošuje naše modlitba milost Ducha svatého, která skrze Krista sestupuje od Otce (on nám žehná). Klanění je základní postoj člověka, který uznává, že je tvorem před svým Stvořitelem. Velebí velikost Pána, který nás stvořil, a všemohoucnost Spasitele, který nás osvobozuje od zlého. Duch „padá na tvář“ před „králem slávy“ a uctivě mlčí před Bohem, „vždy větším než my“. Klanět se třikrát svatému a svrchovaně láskyhodnému Bohu nás naplňuje pokorou a dodává jistotu našim prosbám. (KKC 2626-2628)

Adorace

V adoraci padám před Bohem  protože Bůh je Bůh. Nechci ho o nic prosit , nechci adorací ničeho dosáhnout , ani krásných citů, ani uvolnění a klidu.(Modlitba jako setkání, Anselm Grün, KNA, str.56) Adorace spočívá v tom, že uznáme, že Bůh je Bůh a člověk jen člověk, že Bůh je nekonečně veliký a člověk jen o málo víc než nic. Avšak přestože je vzdálenost mezi nimi propastná, dokázala ji překlenout Boží láska, která se nám ukázala v Kristu Ježíši. (…)Být s Pánem znamená darovat mu svůj čas. Čas je to nejcennější, co máme, protože je to náš ubíhající život. ( Sedm žen z evangelií, Ferruccio Ceragioli, KNA)

Chvála slávy

Být "Chválou jeho (Boží) slávy" - takové povolání pro svůj život přijala blahoslavená Alžběta od Nejsvětější Trojice; ve své poslední rekolekci napslala o klanění tyto řádky: 

V knize Zjevení svatého Jana se píše: „Ve dne v noci bez přestání volaly: Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh vševládný, který byl, který je a který přijde. Padli a poklonili se, složili svou korunu před trůn a volali: Pane, náš Bože, jsi hoden, abys přijal slávu, čest a moc...“ (Zj 4,8.10–11).
Jak napodobit v nebi mé duše nepřetržitou činnost blažených v nebeské slávě? Jakým způsobem následovat tuto chválu a nepřetržitou adoraci? Vysvětlení mi dává svatý Pavel, když píše: „Otec ať vám dá, že ve vás mocně zesílí skrze jeho ducha vnitřní člověk, aby Kristus svou vírou přebýval ve vašem srdci, abyste byli zakořeněni a upevněni v lásce“ (srov. Ef 3,16–17).

Zdá se mi, že být zakořeněn a upevněn v lásce je podmínka k uskutečnění povolání Laudem gloriae (Chvály slávy). Duše, která proniká a přebývá v těchto „hlubinách Božích“ (1 Kor 2,10), o nichž zpívá král-prorok (srov. DP 36,10), a která tedy vše dělá „v Něm, s Ním, skrze Něho a pro Něho“, s takovou čistotou pohledu, který jí dává určitou podobnost s jednoduchým Bytím, taková duše se každým svým hnutím, každou svou touhou i každým svým skutkem, jakkoli obyčejným, „zakořeňuje“ hlouběji v Milovaném. Všechno v ní vzdává čest Bohu třikrát svatému: je takříkajíc ustavičným Sanctus, neustálou chválou slávy!

 „Padli na tvář a poklonili se, složili svou korunu.“ Duše musí především „padnout na tvář“, pohroužit se do propasti své nicotnosti, ponořit se do ní natolik, aby podle úžasného vyjádření jednoho mystika našla „opravdový mír, neměnný a dokonalý, který nic nenaruší, neboť sestoupila do takové hloubky, že ji tam nikdo nebude hledat“.
Tehdy se bude moci „klanět“. Ach, klanění, to je nebeské slovo! Zdá se mi, že je možné ho popsat jako extázi lásky. Je to láska ohromená krásou, silou, nesmírnou velikostí milovaného Objektu. A upadá do jakési ochablosti , do úplného, hlubokého mlčení, do mlčení, o němž mluvil David, když napsal: „Mlčení je tvou chválou“ (Žl 65,1)! Skutečně je nejkrásnější chválou, neboť se věčně zpívá v lůně poklidné Trojice. Je to též poslední úsilí duše, která přetéká a nemůže říci více .
„Klanějte se Pánu, neboť je svatý,“ praví se v jednom žalmu (Žl 99,9). A ještě: „Budou se mu stále klanět“ (Žl 72,15). Duše, která se usebere nad těmito myšlenkami, která jimi proniká „Božím smýšlením“, o němž mluví svatý Pavel (srov. Řím 11,34; 1 Kor 2,16), žije již předchutí nebe, povznáší se nade vše, co pomíjí, nad oblaka, nad sebe samu! Ví, že ten, kterému se klaní, vlastní v sobě všechno štěstí a všechnu slávu. V jeho přítomnosti, podle vzoru blažených, „odhazuje svou korunu“, pohrdá sebou, nebere na sebe ohled a uprostřed všech utrpení a bolestí nachází svou blaženost v blaženosti uctívané Bytosti. Neboť opustila samu sebe a „přešla“ v Jiného. Zdá se mi, že adorující duše je „podobná studním“, o kterých mluví svatý Jan od Kříže (ŽP 3,7), přijímajícím „živou vodu proudící z hor Libanonu“. Při pohledu na ni se dá říci: „Proudy bystřin jsou k radosti Božímu městu“ (Žl 45,5).
(Upraveno podle knihy Nebe v mé duši, Conrad de Meester, KNA)

Další texty:

Kdo se neklaní Bohu...
Co mi brání klanět se Pánu? 
O modlitbě Jana Pavla II.